PRÁVĚ VYŠLO

Skryta rizika kvantove demonologie Petr Heteša

SKRYTÁ RIZIKA KVANTOVÉ DÉMONOLOGIE

 

Cena: 358,- Kč
Vyšlo: 30.8.2019


PŘIPRAVUJEME

Hladovy narod Vendula Brunhoferová

HLADOVÝ NÁROD


Cena: 268,- Kč
Vyjde: podzim/zima 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

159,- KčPetr Heteša: Tekuté krystaly

Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
E-book
-
-
Renata Heitelová
Robert Pilch
Lukáš Tuma
480
978-80-7456-280-8
28.10.2015
Ebook v prodeji
Tekute krystaly

Koupit elektronickou verzi
Tvrdili mi, že jsem ho zastřelil. Ovšem vymazali mi paměť čtyři měsíce dozadu, takže kdoví jestli. Soud se tím ale moc nezabýval. Byl jsem to já. Záznam z mého procesoru implantovaného v mozku byl zcela jednoznačný. Měl jsem toho blba v zaměřovači své ostřelovací pušky a stiskl jsem spoušť.

Mé doživotí trvalo jen do chvíle, než jsem se jakýmsi omylem svezl s drogovou královnou ven. A pak to teprve začalo být smrtelné. Šli po mně z NSA. A nechtěli mě mít zpátky ve vězení, ale v márnici. Možná by mě dostali během dvou dní, kdybych ovšem předtím nebyl jedním z nich. A navíc s procesorem v hlavě. Miliony operací za vteřinu, takže to měli trochu složité, chlapci. A pak už nešlo jen o mé přežití, ale o to, kdo a jak mě dostal do těch sraček. Své šance jsem odhadoval tak padesát na padesát. Než mi ta krásná černovlasá míšenka přiložila svého služebního glocka k hlavě. Ale ani pak nebyly úplně nulové. Přece jenom to byla ženská. A na ty jsem si věřil.

Samostatný román, vychází pouze v elektronické verzi!


Související odkazy:

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)


Ukázka:

 


I.

Odstřel

1.

Celý park Redford Terrace jsem měl pod sebou jako na dlani, včetně Hemdonova obelisku na ose pseudorenesančního paláce s velkým, mramorem vydlážděným nádvořím. Na pravé straně byla připravena čestná policejní jednotka ve slavnostních uniformách s historickými winchestrovkami, aby v pravý okamžik spustila čestnou palbu, nalevo stála policejní kapela, která měla místo winchestrovek zlaté trubky, trombóny, lesní rohy a další železné harampádí. A taky těch šestnáct policistů, kteří měli být slavnostně dekorováni, už bylo nastoupeno přesně v ose paláce. Čekalo se jen na příjezd Tedda Coltranea, náměstka ministra obrany, a taky na náměstka Národní bezpečnostní agentury Deana Garnhoura, kteří měli ty metály našim hrdinným chlapcům přišpendlit na jejich hrdinnou hruď.

Bylo nás na těch střechách osm, protože čert a teroristi nikdy nespí. A tohle byla zvlášť lákavá příležitost pro demonstraci síly a odplaty, poněvadž těch šestnáct odměňovaných se aktivně podílelo na pozatýkaní třiadvaceti členů islámské teroristické buňky.

Ležel jsem na střeše baráku v Buchanan Road a třicet stupňů nalevo ode mě na Maryland Avenue byl Ross Callham. Na Cooper Road byli dva, které jsem ani neznal (tam bych být nechtěl, protože jejich střecha byla sedlová), a stejně tak byl zajištěný perimetr z Fuller Road. Těžký kevlarový ohoz s nápisem NSA na zádech v tom vedru rozhodně nebyl příjemný. Cítil jsem, jak se pod ním potím, a jestli ti zasraní náměstci nepřijedou do pěti minut, tak se v tom potu možná utopím. Dal bych si camelku, což ovšem pochopitelně v tuhle chvíli vůbec nepřipadalo v úvahu. I když těžko by mě tu mohl někdo z mých nadřízených vidět. Ale mohl mě vidět některý z kolegů přes zaměřovací dalekohled. Rossu Callhamovi jsem věřil, ale ty na Fuller Road jsem neznal a možná by mě s klidem práskli, hajzlové jedni. Mrknul jsem přes dalekohled pušky na protější střechu, jestli náhodou nehulí oni. Našel jsem jenom jednoho a ten nehulil. Druhý musel být nejspíš přišpendlený někde za komínem. A možná hulil. Do prdele.

Položil jsem těžkou zbraň zpátky do stabilizačního držáku. Barrett Light Fifty, nejvýkonnější odstřelovací puška. Samonabíjecí. Podélně drážkovaná hlaveň s potlačeným kmitáním a k tomu zaměřovací dalekohled Octan 230. Ráže .50 Browning, přesnost do dvou tisíc metrů. Na trhu ji neseženete, je určená jen členům speciálních jednotek, dneska tedy i mně. Jenže zrovna v tuhle chvíli bych ji klidně vyměnil za jednu camelku. Mrknul jsem na mé Terra Chronos. Mají už pět minut zpoždění. To snad dělají naschvál. Netrpělivě jsem stočil zrak dolů. No vida. Konečně. Dvě černé limuzíny doprovázené policejními auty s blikajícími majáčky právě přijížděly po Maryland Avenue.

Zapřel jsem si titanovou pažbu za rameno a zaměřil dalekohled na připravené pódium s řečnickým pultíkem. Optika byla dokonalá. Viděl jsem i hřebíky a šrouby, které ho držely pohromadě. Pak jsem postupně přejížděl po tvářích policistů připravených k dekorování. Zdálo se, že už jsou z toho taky pěkně otrávení. Zavřel jsem levé oko a na sítnici mi začaly nabíhat údaje o síle větru, jeho směru, o tlaku a teplotě. Pokud chcete střílet na vzdálenost větší než tisíc metrů, jsou to všechno faktory, které mohou trajektorii střely významně ovlivnit a které je třeba vzít v úvahu. Byl jsem kabelem ústícím ze svého zápěstí připojený přímo na počítač v mém skvělém odstřelovacím barrettu, který dle těchto údajů upravil nitkový kříž v dalekohledu. Jsem totiž dvacetiprocentní křemík, jestli jsem vám to ještě neříkal. V dalším okamžiku můj mozek přijal zprávu z protější střechy: Přijíždí.

Ty vole, to snad vidím taky, řekl jsem si sám pro sebe a doufal, že nemám aktivovaný odesílač odpovědí.

Vzal jsem si příruční dalekohled a zkoumal okna baráků naproti, jestli z nich náhodou netrčí plnovous nějakého šíleného tálibánce a hned vedle hlaveň jeho kalašnikova. Ale všechno vypadalo v naprostém pořádku. V hlavě mi zavibroval signál mobilu se zprávou, abych potvrdil svou pozici a aktuální stav perimetru. Ohlásil jsem se a potvrdil, že je všechno OK. Zespodu se ozvala americká hymna, kterou hrál naživo orchestr těch policejních šmudlalů. Pak na pódium vystoupal náměstek NSA Dean Garnhour. Výborně. Takže bude mluvit jako první.

Odjistil jsem pušku a znovu rychle přelétl všechna okna v budovách naproti. Všude byl klid. Vypadalo to, že teroristi to dneska vzdali. A nebo jim někdo prásknul, že budeme na všech střechách v okolí. Potom jsem zaměřovací dalekohled na pušce otočil směrem na pódium za řečnický pult. Okulár na chvilku úplně potemněl, což mě dost vyděsilo, ale byla to jen záda některého z členů ochranky, který asi zapomněl, kde má stát, a teď tam zmateně pobíhal. Tihle kluci byli odjakživa vylízaní a jejich krevní oběh zásoboval hlavně bicepsy, zatímco mozek opomíjel.

Ovšem mozek Deana Garnhoura, to bylo něco jiného. Daleko vyšší liga. Ten jsem teď měl přesně na ose nitkového kříže svého dalekohledu, připevněného na Barrett Light Fifty. Laserový dálkoměr potvrdil vzdálenost jedenácti set šedesáti metrů a znovu byla propočítána rychlost a orientace větru a podle ní upravena předpokládaná trajektorie střely. Výhodou těchto skvělých pušek je, že nikdy nemohou minout. Zvláště když má jednu z nich v ruce dvacetiprocentní křemík. Elektronika je neomylná. Slyšel jsem Garnhourův hutný baryton zesilovaný přes reproduktory, ale vůbec jsem nevnímal, co říká. Jeho vysoké čelo bylo v dalekohledu jako dokonalý terč. Všiml jsem si, že po stranách už mu prosvítají šediny. Zadržel jsem dech a pak pomalu stiskl spoušť.

2.

„Ženská to nikdy nepochopí. Ona prostě nepochopí, že bych za ni dejchal… Že bych za ni položil i život. A že je pro mě jediná, se kterou chci žít. A když se náhodou vyspím s jinou, tak to s tím vůbec nesouvisí,“ řekl Mark a natáhl si nohy.

„S čím to nesouvisí?“ zeptal jsem se.

„No s tím, že ji miluju, přece.“

„No jasně, jenže ony termín milovat někoho vidí úplně jinak. Mají jiný slovník. Jejich mozek má prostě jinou strukturu,“ prohlásil jsem, založil si ruce za hlavu a nohy opřel o zadní čelo postele.

„Jakou zase strukturu, do prdele,“ řekl vztekle Mark. „Vždyť je to normální pitomá logika. Přece je to to samý, jako když se jedu projet autem.“

„Jakože ošukáš jinou?“

„Jasně že jo. Prostě miluju ten požitek z jízdy, rozumíš.“

„Jo, já ti rozumím.“

„Ale to přece neznamená, že musím milovat to lamborghini, ve kterým jedu. Seru na lamborghini. Mě prostě uspokojuje samotná jízda.“

„Jasně.“

„A s Margitou je to to samý. Seru na ni, ale líbí se mi ta jízda s ní. Jenže moje Lilian… to je něco jiného. Tu miluju.“

„Ale jízda s ní asi není tak skvělá, co?“ poznamenal jsem.

„Není, to je pravda. Ale to přece nic neznamená. Můžu milovat svoji starou fordku, i když se s ní nikdy tak hezky neprojedu. A pak si zkusím zajezdit v lamborghini. No řekni, je na tom něco blbýho? Něco snad nepochopitelnýho?“

„Není. A zkusil jsi jí to vysvětlit takhle?“

„Jasně že jo.“

„A co ona?“

„Poslala mě do prdele.“

Dveře se otevřely a vešel mohutný Pampeliška. Říkali jsme mu tak proto, že měl nepřirozeně žluté vlasy. Nebyl blonďák. Měl prostě žluté vlasy. Jako nastříkané sprejem.

„Hele, Raynar, máš dělat doprovod dámě.“

„Cože? Komu?“

„Lieh Choo-Peickerová, jestli ti to něco říká.“

Mark za mnou hvízdl.

„Ty krávo…, to ti závidím. Nemohl bych jít já?“ zeptal se Pampelišky.

„To asi těžko, vole.“

„No tak jo,“ řekl jsem. „Když si mě hraběnka vybrala, tak jdeme na to.“

3.

Pampeliška kráčel chodbou houpavým krokem vysloužilého hokejisty. Na opasku se mu houpalo pouzdro s pistolí a na druhé straně přístupová karta. Byly doby, kdy bachařům na opascích chřestil kruh s pěti kily klíčů, ale ty už jsou dávno pryč. Vazební věznice, která ho zaměstnává a mě hlídá, je součástí obrovského komplexu budov nazvaného Baltimore Detention Center v samém centru města mezi Fallsway a Madison Street. Šel jsem vedle něj s pouty na rukou a teď to tedy vypadalo, že se s ní loučím. Ne že by mě pustili. Dostal jsem doživotí (a nejdříve můžu požádat a propuštění za vzorné chování po třiceti letech), ale nejspíš změním bydliště. Ostatně už bylo na čase. Pobýval jsem tu pět měsíců a už mě to tady začínalo nudit.

Původně jsem předpokládal, že tu budu nejmíň rok, ale soud proběhl rychle, protože obžaloba pracovala s neotřesitelnými a pádnými důkazy. Stejně mi ale dokázali přišít jen Garnhourův odstřel. Senátora Colina Barnese, který měsíc před ním skončil taky s kulkou v čele, ne. Ale ti dva si to zavinili sami. Garnhour nechtěl schválit vyšší rozpočet baltimorské pobočky a Barnes chtěl odvolat Declerta, šéfa Baltimore. Museli být vymazáni z vesmíru. Jenže to byla blbost. Už po tom Barnesově odstřelu některé indicie (a pitomí novináři) ukazovaly na baltimorskou pobočku. Po odstřelu Garnhoura už pak nebylo co řešit, zvláště když mě chytili hned na schodišti toho baráku. Nakonec Declerta neodvolali. Naopak z něj byla hvězda. Vážně povedená akce. Měla akorát jediný kaz. Nebyl jsem to já, kdo střílel.

4.

Říkali jí Královna a já osobně se s ní nikdy nesetkal, i když jako pracovník NSA jsem mohl. Spadala ale pod protidrogové, zatímco já byl na analytickém. Ale věděl jsem o ní a znal její rozsáhlý spis, který měl na oddělení svou zvláštní skříň. Lieh Choo-Peickerová byla rodilá Američanka se vzhledem Číňanky (nebo Japonky?). Otec Donald Peicker, vyslanec v Afghánistánu, matka Chuang Choo, zdravotní sestra v nemocnici tamtéž. Odtud to divné jméno. U volby křestního se pak nejspíš prosadila maminka.

Lieh Choo-Peickerová zásobovala nejlidnatější aglomeraci Spojených států, území mezi New Yorkem a Washingtonem, zahrnující kromě těchto měst tedy ještě Baltimore, Filadelfii, Wilmington a Trenton. Úhrnem dobrých třicet milionů lidí. Její byznys byl velmi úzce specializovaný. Říkalo se jí sice Drogová královna, ale správné by bylo Heroinová královna. Nedělala do ničeho jiného než do heroinu, který zase přicházel do módy. Po tatínkovi zdědila skvělé manažerské schopnosti a afghánské kontakty v zemi s největší světovou produkcí opia, po mamince lásku k chemii a krásu. O zbytek se už postarala sama. Podle toho, co jsem si o ní pamatoval, je jí dvaatřicet let. Trochu mladá kočička na byznys pracující výhradně s osmimístnými ciframi. V tuto chvíli jsme na tom ale byli oba stejně. I když ona trochu líp. Dostala jen čtyřicet let.

5.

Prošli jsme úzkými chodbami technického bloku a já si nebyl jistý, jestli mě Pampeliška náhodou nevede někam do sklepa, kde mě prostě odstřelí. Po tom všem, co se stalo, mi to už vůbec nepřipadalo tak nepravděpodobné. A docela by to odpovídalo světu, který byl kolem mě během posledního půl roku a který nejspíš zešílel – anebo jsem ho prostě nechápal.

Pampeliška musel čtyřikrát použít vstupní kartu, aby nás mříže pustily dál, a taky si nechal pětkrát zkontrolovat oční duhovku, zda se mu od včerejška nezměnila. Prošli jsme kolem prádelny a pak vystoupali po schodišti dvě podlaží. Charakter chodeb se rázem změnil. Byly širší a tak nějak hezčí. Podle označení dveří mi došlo, že jsme v obslužném a zásobovacím bloku. Taky mi okamžitě naskočil signál připojení k mobilní síti a k netu. Jak už jsem říkal, jsem dvacetiprocentní křemík a procesor vpreparovaný do mé hlavy vysílá signály každých pět vteřin, aby našel nejbližší vysílač. Zatímco v železobetonových odstíněných celách to samozřejmě bylo k ničemu, tady se chytil okamžitě. Kdybych chtěl, mohl bych teď komukoliv zavolat. A on mně. Ale kdo by sakra volal veřejnému nepříteli číslo jedna? Navíc jsem vůbec nepochyboval o tom, že celou dobu, co budu na signálu (a určitě to nebude moc dlouho), budu velmi pečlivě monitorovaný svými bývalými kolegy. Prošli jsme kolem několika skladů potravin, chladicích a mrazicích boxů, až jsme skončili v nevelké kanceláři, vybavené pouze psacím stolem a čtyřmi židlemi. A poprvé po pěti měsících jsem viděl živou ženskou.

6.

Lieh Choo-Peickerová možná neměla ani sto sedmdesát centimetrů a nic nenasvědčovalo tomu, že byl její tatínek čistý Američan. Její typicky východoasijské rysy vzbuzovaly spíše spekulace, že maminka v nemocnici neroznášela jen léky, ale věnovala se i jiným, zábavnějším činnostem. Černé havraní vlasy po ramena s ofinou hluboko do čela, temně nazelenalé oči se zvláštní kočičí jiskrou, malý nosík, plné rty a nádherný dlouhý štíhlý krk. I přesto, že nebyla vůbec namalovaná a měla na sobě hnusné vězeňské hadry, nebylo pochyb, že je krásná. Jako kontrast vedle ní stála tlustá opelichaná padesátiletá dozorkyně, která tam snad vážně byla jen proto, aby vynikl půvab Lieh Choo.

Za kancelářským stolem se rozvaloval obrovitý Clark Horte, sám velký ředitel baltimorské věznice. Znal jsem ho od prvního dne, kdy mě sem přivezli, protože se na mě přišel osobně podívat, aby na vlastní oči viděl ten zločinecký skvost, který mu přibyl do baráku.

„Posaďte se,“ houkl na nás, když za sebou Pampeliška zavřel dveře.