PRÁVĚ VYŠLO

ST-Q-Otazky K. R.A. DeCandido

Q: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Cyklus Star Trek

Cena: 268,- Kč

Vyšlo: 30.8.2017


PŘIPRAVUJEME

Jas kvasaru Aleš Pitzmos

JAS KVASARU

Cyklus Vesmírná asociace

Cena: cca 298,- Kč
Vyjde: září/říjen 2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčJulie Nováková: Prstenec prozření

Cyklus Blíženci, kniha první
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
115 x 175
brož
-
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Jakub Javora
240
978-80-7456-232-7
11.2.2015
Na skladu
Prstenec prozreni

Koupit elektronickou verzi

Edice "Evropská space opera"

„Co může srazit na kolena celou civilizaci? Válka? Vyčerpání zdrojů?“
„Totální prohra. Vědomí, že je konec, dál už to nejde.“


Stalo se snad něco takového pradávné civilizaci Hvězdoměnců, která po sobě zanechala jen síť mezihvězdných zkratek? Je to důvod, proč je tunelů konečné množství a lidstvo nyní naráží na jejich limity?

Aby pronikalo dál do vesmíru, musí se naučit vytvářet nové tunely – zatím však plně nerozumí ani principu těch současných. Kdo by si také dokázal představit procesy na mnoharozměrné úrovni?

Možná člověk, který už není tak docela člověkem, jak ke svému šoku zjistí kyberneuroložka Celeste Hewittová v nejpodivnějším případu své značně neortodoxní praxe. Mohou být dva znetvoření mutanti, které s vypětím sil udržoval při životě ilegální genový inženýr, jedním z kousků skládačky vedoucí k novým mezihvězdným tunelům? A mohou pomoci informace, které má na despotické Nirváně s nasazením života získat elysijský agent, který nezná ani své vlastní jméno a mívá nebezpečné sny?
Další dílek možná spadl do klína trojici vědců, kteří cesty zkoumají – ti se však musejí dát na zběsilý útěk před nepřáteli. A postupně se schyluje k nové válce...

První díl trilogie.


Související odkazy:

Rozhovor s autorkou pro JFK Fans

 

Autorčin profil na Legii

Autorčin profil na Wikipedii

Autorčiny oficiální stránky


Ukázka:

 

Prolog

 

Proč nás tu chtějí? Tahle práce mě znepokojuje ještě dřív, než začala…

Celeste Hewittová přimhouřenýma očima sledovala zvětšující se obraz dokovací stanice. Hlavou jí vířily stovky myšlenek. Byly příliš nepřehledné. Zavřela oči a ponořila se do podvědomí. Začala třídit. Zpočátku to nebylo jednoduché, v cizím prostředí se nikdy nedokázala plně soustředit, ale pak našla správný vzor. Rozložila jednotlivé rušivé podněty a poskládala je do skupin, aby jim vnutila řád. Cítila, jak se uklidňuje a může přemýšlet rychleji a jasněji. Když otevřela oči, právě se připojovali k dokovací stanici.

Procedura skenování lodi na bezpečnostní a hygienická rizika, která trvala běžně dvě hodiny, se tentokrát odbyla za necelou hodinu. To Hewittovou utvrdilo v přesvědčení, že přese všechno, co jim tvrdili na Elysiu, tady nepůjde o standardní pracovní úkon.

Muž po její pravici se zvedl a přehodil si přes rameno aktovku. Trochu nedůvěřivě vykročil do prostoru stanice.

„Nelíbí se mi to,“ sdělil Celeste potichu, když se vzdálili od kontroly u východu z lodi. Očima těkal střídavě po rezervovaně působící ženě z obsluhy stanice, která je odváděla do salonku, a stroze zařízených chodbách.

Hewittová jen přikývla.

V liduprázdném salonku jim žena sdělila, ať si udělají pohodlí a počkají na pana Smithe, který je vyzvedne a dovede na jejich pracoviště.

„Ty jsi už někdy navštívil Iolkos, že, Youssefe?“ zeptala se Hewittová, pozorujíc město rýsující se o stovky kilometrů níže.

„Ano, na Argu jsem byl mnohokrát, v Kolchidě i Iolku. Ale naposledy před aspoň dvaceti lety, když bylo Argo ještě kolonií Elysia. Od té doby se města hodně rozrostla. Hlavně Iolkos, jak vidím.“ Youssef Naderi zamyšleně přejel prsty po chladné lesklé ploše průzoru.

Na viditelné části planety pod nimi právě svítalo. Na velkém kontinentu se rýsoval majestátní pás pohoří, hnědošedá mozaika protkaná bílými ledovci.

Jižně od něj zářily dvě velké skvrny, asi pět set kilometrů od sebe. Kolem nich slabě svítilo ještě několik menších teček, jako by mláďata nechtěla opustit své rodiče a vydat se do divočiny.

Když první bod ozářil východ slunce a utlumil jeho vlastní světlo, všimla si Hewittová, že okolí města kypí zelení. Většinu kontinentu, kvůli velké rozloze ve vnitrozemí velmi suchého, pokrývaly ekosystémy podobné polopouštím a stepím, ale město se obklopilo lesy a poli. Jeho mikrobiosféra byla téměř soběstačná, co nejméně interagovala s původními ekosystémy, a co bylo nejlepší – nepotřebovala důkladnější dohled. Hewittovou práce ekoinženýrů fascinovala; vše bylo do puntíku namodelované a propočítané, tisíce variant vývoje a plastická odpověď na každou z nich. Město bude mít jistý dostatek plodin po mnoho set let, pokud nedojde k celoplanetární katastrofě.

„Tady jste,“ ozvalo se za nimi.

Hewittová s Naderim spatřili vysokého hubeného muže s řídnoucími tmavými vlasy a s očima skrytýma za hnědě tónovanými brýlemi.

„Vítám vás na Argu a doufám, že jste měli příjemnou cestu. Dovolte mi, abych se vám představil. Mé jméno je John Smith a budu vaším asistentem během vašeho pobytu zde. Nyní mne následujte, prosím.“

Ani nechce, abychom si mysleli, že nám říká své skutečné jméno a postavení, pomyslela si Hewittová. Má nám být jasné, že tu jde o něco tajného, je to varování. Nebo spíš… přátelské upozornění.

„Před odletem byly vaše nany a symbiotické bakterie testovány na reakce v prostředí Arga, že?“

„Jistě.“

„Výborně. Můžeme tedy pokračovat přímo na povrch planety.“

Smith je dovedl ke vstupu do vesmírného výtahu, jehož věž byla odsud vidět klesající jako stříbrná stuha dolů na místo nedaleko Kolchidy.

Dolů cestovali v soukromé horní sekci. Hewittové se to tu zamlouvalo čím dál méně. „Můžete nám nyní objasnit, v čem přesně spočívá náš úkol, pane Smithi?“

Smith se mile usmál a pravil: „Až přijde čas, doktorko Hewittová. Až přijde čas.“

Z Kolchidy je do Iolku přepravilo malé tryskové letadlo. Cesta proběhla za zdvořilé bezobsažné konverzace. Celeste Hewittové připadal pobyt zde stále absurdnější. Na okraji města přesedli do kolového vozidla, které je podzemím dovezlo až na parkoviště obytného komplexu. Tam Smith zastavil.

„Jsme tady, doktorko Hewittová, doktore Naderi.“

Hewittovou z jeho tónu zamrazilo.

Výtah je odvezl do sedmnáctého patra a vyvrhl je do dlouhé chodby s řadami dveří.

U pátých po pravé straně se Smith zastavil. Přiložil postupně obě dlaně k identifikátoru a posléze ještě vyťukal osmimístný kód. To nebyla standardní úroveň zabezpečení pro obyčejný malý byt; většinou postačil samotný otisk dlaně, nebo jen implantovaný čip.

„Komu patří ten byt?“

„Pojďte, prosím, za mnou.“

Sotva Hewittová vstoupila do druhého pokoje, taška s vybavením jí vypadla z ruky a žuchla na zem. Doktorka chvíli bez hnutí zírala na scénu před svýma očima, pak pomalu udělala pár kroků vpřed a nevěřícně se dotkla tvrzeného skla oddělujícího místnost od jedné z dvojice nádrží. Uvnitř každé se v namodralé tekutině vznášela bytost.

„Panebože…“ vydechla Hewittová.

„Co to proboha je?“ hlesl Naderi a obrátil se k Smithovi.

„Lidé,“ pronesl Smith, aniž hnul brvou. „I když záleží na tom, jak lidství definujete.“

Hewittová konsternovaně hleděla na tvora napojeného na desítky hadiček, plujícího uprostřed objemné nádrže. Tohle že je člověk? Pokroucené končetiny se srostlými prsty připomínajícími plovací blány by se snad za lidské daly považovat, ale zbytek těla už stěží. Hlava vyrůstala přímo ze soudkovitého, vachrlatého trupu, bez náznaku krku. Obličej neměl žádné rysy; jen rozšklebenou škvíru místo úst, dvě velké nozdry a propadlou kůži v místech, kde by u člověka byly oči. Podle vzezření trupu muselo dojít k mnoha srůstům obratlů, obě těla byla zkroucená a připomínala sesunuté pytle písku. Zcela scházel pupík; kousek pod ním se místo genitálií nacházely štěrbiny kryté zvrásněnou kožovitou blankou. Hewittová si uvědomila, že prvnímu tvorovi chybějí oba loketní klouby, proto má tak krátké ruce; u druhého scházel jen jeden a pravá ruka působila oproti levé směšně dlouhá. Jako jediná proporcemi i velikostí vypadala skutečně lidská, pominula-li by se masivní brachydaktylie.

„Jak proboha mohlo něco takového přežít?“ předběhla doktorka Hewittová kolegu, který už otevíral ústa k otázce.

Smith se nevesele usmál. „Zčásti kvůli odpovědi na tento dotaz jste sem byli posláni. Vaším hlavním úkolem je ale zjistit, jestli myslí a na jaké úrovni jsou jejich myšlenkové schopnosti. Zatím jsme s nimi nedokázali navázat sebemenší kontakt. Naši lidé ale prozkoumali systém ovládání nádrží, a tak jsme schopni měnit chemické složení živného roztoku, kontrolovat přívod i odvod látek a případně otevřít nádrž kvůli větším operacím. Dosud jsme tyto možnosti příliš nevyužili; nevíme, nakolik jsou mutanti citliví vůči změnám podmínek.“

„Řekl jste mutanti. Máte k dispozici analýzu jejich genotypů?“

„Máme jejich profil, avšak detailní analýza nebyla možná. Došlo k několikanásobné aneuploidii – v případě některých chromozomů dokonce k tetrazomii, od jiných se v jejich tělech nachází pouze jediná kopie. Kvůli množství aberací jsme zpočátku ani nebyli schopni jednotlivé chromozomy rozlišit a určit. Mimochodem, jsou to dvojčata. Nemají úplně stejný genotyp, ale liší se minimálně. Zřejmě byli jednovaječnými dvojčaty, ale malá část mutací byla indukována ještě po rozdělení zygoty. Podrobnou zprávu naleznete ve složce, k níž dostanete heslo. Řeknu vám,“ Smithův hlas na okamžik zakolísal, „že nechápu, jak s takovým genotypem mohli vůbec přežít. Žádný precedens pro podobné případy neexistuje, neměli by být životaschopní ani za masivní podpory. Quentin musel být génius, když je udržel při životě.“

„Quentin?“ zeptal se Naderi.

„Ano. Majitel tohoto bytu. Zemřel před dvěma týdny.“

„Smím se zeptat, za jakých okolností?“

„Smíte. Ale já vám neodpovím,“ usmál se Smith.

Hewittová odtrhla pohled od dvojice bytostí. Zamračila se. „Rozumím vašemu tajnůstkářství, ačkoli mě netěší. Je ale možné, že budeme potřebovat informace o panu Quentinovi, abychom porozuměli těmto… jak jim říkáte?“

„Těmto mutantům.“

„Nemají jména? Co říkají záznamy pana Quentina?“

„Těch jsme bohužel mnoho nezískali. Pracujeme na tom. Až budou nějaká relevantní data k dispozici, budete mezi prvními, kdo k nim budou mít přístup.“

Hewittová se znovu zadívala na tvory plovoucí v nádržích. Tvory. Bytosti. Prazvláštní dvojčata. Mutanty. Potřebují jména.

Dvojčata…

„Castor a Pollux,“ řekla.

„Prosím?“ pozdvihl obočí pan Smith.

„Musejí mít nějaké označení, abychom o nich mohli hovořit. Toto,“ ukázala na levou nádrž, „je Castor. A ten s delší pravou rukou je Pollux.“

Smith rozvážně přikývl. „Dobrá. Zanesu to do zprávy.“

Hewittová, aniž odtrhla pohled od zdeformované Castorovy tváře, prohlásila: „Začneme.“

Doktorka Hewittová měla dojem, že když hejno nanů vplulo vyživovacím systémem do první nádrže, tekutina u filtru, který musely nany pracně narušit, se ve světle žlutobílého slunce Arga lehce zatřpytila. O několik minut později přišly první údaje.

Tělesná teplota obou mutantů byla v normě, stejně jako krevní tlak a tep. Specializované nany ještě nedokončily chemickou analýzu krve; mnohem déle pak potrvá získávání a zpracování dat ohledně fungování jejich hormonální a nervové soustavy.

„Tohle smrdí,“ prohlásil Naderi potichu.

Hewittová lehce přikývla. „Máš na mysli Měnitele?“

„Nejspíš. Nebo někoho, kdo dřív dělal pro nás, ale… mohl se znelíbit. Vydat se vlastní cestou.“

„Tuhle konverzaci bych ukončila.“ Prozatím, dodala pohnutím rtů.

Nany vyslaly nová data do neokortexu Hewittové. Užasle zamrkala. Nižší než minimální zachytitelná koncentrace kyseliny gama-aminomáselné? To není možné! Někde se musela stát chyba.

Podívala se na Naderiho. Ten, jak četl údaje z displeje, vypadal stejně konsternovaně jako ona.

„Vyšleme další várku,“ řekl.

Hewittová měla tušení, brnění v konečcích prstů, že další nany zjistí totéž jako první skupina. Tato situace byla právě tak bizarní, aby nemožné bylo pravdou.

Žádná GABA. Drasticky snížená inhibice nervových synapsí. Nebo u nich na podobném základě funguje jiný neurotransmiter – anebo mají zvýšené množství receptorů třeba pro glycin?

Bez inhibice by přece zemřeli, jejich centrální nervová soustava by se zahltila, nebyli by schopní přežít…

Ačkoli to nejspíše bez neustálé podpory skutečně nejsou.

Jako pro kyberneuroložku a psycholožku pro ni neurotransmitery nepředstavovaly takový zdroj úžasu a zvědavosti jako pro biochemika a neurologa Naderiho, na rozdíl od něj si dokázala lépe představit jiné způsoby přenosu signálu v nervové soustavě.

Ona sama měla v mozku několik anorganických a ještě více proteinových mikroprocesorů, které jí umožňovaly mentální kontakt se stroji, rozšíření krátkodobé i dlouhodobé paměti a zvýšení její rychlosti, a paradoxně i užší kontakt s vlastním tělem. Byla schopná částečně ovlivnit svůj tep, dechovou frekvenci, hladinu některých hormonů či intenzitu metabolismu. Oproti některým geneticky upraveným lidem však byla v tomto ohledu beznadějný případ.

Krátce před setměním, po deseti hodinách zatím bezvýsledné práce, s Naderim opustili byt. V podzemní garáži na ně čekal vůz, ale Hewittová řidiči řekla, že se raději projdou. Vydali se do ulic Iolku.

„Máme stín, ale pokud přímo na našem oblečení nebo tělech nenechali nějaký dáreček neviditelný pro moje smysly, nemůžou nás slyšet – a nastavila jsem na padu akustické rušení směrových mikrofonů. Také si zakryj rty, třeba kapesníkem, ať nemohou použít ani odezírací program. Co si o tomhle případu myslíš?“

„Děsí mě to. Pokud to je práce nějakého Měnitele, tak… se liší od všeho, s čím jsem se dosud setkal. Ne že by toho bylo moc. Ale Měnitelé většinou pracují čistě, vědí, co dělají. Věnují se sice i aberacím a transgenním přenosům, ale proč by vytvářeli tohle? Přeměnění jsou v podstatě normální lidé, i když mají spoustu odlišných vlastností. Měnitelé si moc nezahrávají s genetickými poruchami, nejsou pro ně perspektivní.“

„Také si nemyslím, že šlo o práci Měnitele. Ale Quentin musel mít nějaký cíl.“

„Nechápu to. K čemu by je udržoval při životě, k čemu mu sloužili?“

„Patrně je na nás to zjistit…“

Castor a Pollux nemohou být jen bezduché schránky, běželo jí hlavou. I když jsme nezjistili známky jiné než vegetativní nervové aktivity, musí tu být něco jiného. Něco, co jsme přehlédli nebo zatím nemohli zjistit.

Rozloučili se před bytem Hewittové, který jí byl přidělen po dobu pobytu na Argu.

Jakmile za Hewittovou zaklaply dveře, vyvolala si v paměti analýzu Castorova a Polluxova genotypu, kterou jim poskytl Smith. Jistěže jeho lidé nemohli dostatečně prostudovat jeho vliv na fenotyp; některé sekvence nukleotidů v genotypech mutantů byly zcela odlišné od všech v databázi rozšířeného lidského genomu. Ona je mohla jen zadat k počítačové simulaci dopadů na fenotyp, což Smithovi lidé už pravděpodobně stejně udělali, ačkoli ve zprávě to výslovně nezmiňoval.

Zaváhala; jedno řešení by tu snad bylo.

Ucítila, jak se jí zrychlil tep.

Ne, to je až poslední možnost.

 

1.

 

„Už bychom měli být blízko,“ ohlásil Arthur Mikhailo a zadal příkaz k mírnému snížení tahu motorů. „Tilde, co říkají vaše přístroje?“

„Zatím vůbec nic. Držíme správný kurz?“

„Určitě, všechno je předem nastavené, nemohli jsme se odchýlit!“

„Jako tehdy, když měl levý horní motor o tisícinu procenta nižší tah a ocitli jsme se několik astronomických jednotek od cíle?“ prohodila Tilde Janssenová kousavě.

Třetí člen posádky, tmavovlasý muž nevelkého vzrůstu, vypadal, že jejich rozhovor nevnímá. Oči měl upřené na monitor a cosi si pro sebe nesrozumitelně mumlal.

„Nebyla to moje chyba, tunel musel s motorem něco udělat. Před cestou jsem všechno zkontroloval, loď byla v naprostém pořádku!“ hájil se Arthur. Nervózně se kousal do rtu. Co teď? Prověřil přece všechno – nebo ne? Postupoval podle standardního protokolu, nemohl nic vynechat… nebo že by během procedury něco přehlédl?

„Půjdu to zkontrolovat dolů,“ ohlásila Tilde, odepjala si pás a prudce vstala. V nižší gravitaci po poklesu zrychlení tak na chvíli vylétla do vzduchu, ale využila toho a rukou se obratně odrazila k východu z kabiny.

Arthur snížil tah o další desetiny procenta. Už by dávno měli zaznamenat hraniční zónu. „Pane Bernelli?“ ozval se nejistě. Nezabralo to; muž hleděl na údaje z bezpočtu senzorů jako v transu. „Pane Bernelli?“ zkusil to Arthur znovu. „Tibbito!“

Muž náhle vzhlédl a usmál se na něj. „Ano, Arnolde?“

Arthur, pane, měl Mikhailo na jazyku, ale spolkl to; teď má naléhavější věci na práci než přesvědčovat toho bezelstného génia o svém skutečném jméně.

„Měli bychom se blížit k hraniční zóně tunelu. Neměli bychom vypustit sondy?“

Tibbito Bernelli vehementně zavrtěl hlavou. „Sondy nejsou nutné! Tunel tady není.“

„Není? Jak není?“

Bernelliho úsměv se rozšířil. „Není tu, jsme z něj venku.“

„To není možné! Lodní systémy hlásí, že jsme stále uvnitř, a v těchto místech by nemělo být žádné vyústění, tunel končí až o celý parsek dál uzavřenou smyčkou a lodi se musejí vracet…“

„Teď už ne.“

Arthurovi došla slova.

„Časoprostor tu nevykazuje žádné anomální zakřivení, pouze deformaci vlivem gravitace nejbližších hvězd, které jsou od čtyř celých osmi světelných let daleko…“ Bernelliho hlas lehce přeskakoval, jako by vědec sám nemohl uvěřit údajům, které čte z obrazovky. „Calabiho-Yauovy dimenze jsou zde normálně svinuté.“

Mikhailo pocítil mrazení v zádech. Nebyl vědec jako Tilde a Bernelli, nerozuměl principu tunelů v rozvinutých Calabiho-Yauových rozměrech, ale věděl, že něco je špatně. Opravdu hodně špatně.

„Zdá se, že jsme doletěli,“ uzavřela pragmaticky Tilde, právě se navrátivší do kabiny, přestože i ji nejnovější vývoj šokoval. „Nasbíráme co nejvíc dat a otočíme to; odsud už se k jiným hvězdám nedostaneme, je to slepá ulička.“

Mikhailo zdráhavě přikývl.

Vyslali sondy i tak; žádná data vysvětlující, proč mohl zbytek tunelu jednoduše zmizet, z nich ale nezískali. Stále totéž: žádné abnormální zakřivení, žádné známky rozvinutých Calabiho-Yauových variet v okruhu čtyřiceti astronomických jednotek s výjimkou místa, kudy přiletěli.

„Minulá expedice tu byla před bezmála pěti lety, takže času na změnu bylo dost… Na druhou stranu žádnou modifikaci tunelu jsme ještě nikdy nepozorovali,“ přemýšlela Tilde nahlas. Užasle potřásla hlavou. „Za sakramentských skoro čtyři sta let! Něco mi říká, že budeme slavní – nebo budeme vypadat jako absolutní blázni, dokud to nepotvrdí několik dalších výprav.“

„Vylučuje se to?“ ozval se nesměle Arthur a trochu se zasmál.

„Arnolde, mohli bychom vyslat novou sondu o alespoň dvě astronomické jednotky na třetí hodinu a o dvě úhlové minuty severně?“ Bernelli zvedl hlavu od svého padu. Oči mu svítily. „Nebo lépe dvě a čtvrt jednotky!“

Tilde se ušklíbla. „Trochu přesnosti v té navigaci, Tibbito; teoretik jsi skvělý, ale desítky milionů kilometrů sem a tam v reálu hrají roli. Tak o kolik?“

„Dvě a čtvrt bude snad stačit.“

„Arthure, vyšli tu sondu.“ Ačkoli byl Bernelli občas nesamostatný jako předškolní dítě, Tilde nikdy nepochybovala o jeho vědeckých soudech – téměř nikdy se nemýlil. „Co tam chceš najít?“

„Uvolněné struny.“

Tilde hvízdla. „Neměly by se ale podle všech přijímaných teorií navinout zpátky na šest dimenzí, když se svinou zpět do variety?“

Bernellimu se vzrušením třásl hlas, když odpovídal: „Dnes to ověříme.“

Poslal Tilde na pad svůj výpočet; trvalo jí, než se v něm zorientovala, a jen ho zběžně prolétla, ale byla si jistá, že v něm nejsou žádné matematické chyby – leda tak chybné předpoklady. Podle výsledků by se uvolněné struny, pokud se nenavinou zpět, měly nacházet blízko míst, kam Bernelli nasměroval jejich poslední volnou sondu – se svou obvyklou ležérností, co se týče přesnosti při kosmických letech.

Měly ležet tři astronomické jednotky daleko; na tu vzdálenost by strunu nedetekovali, ale na necelou jednotku již rozhodně ano. Sonda by neměla letět přímo k hypotetickým volným strunám; takové setkání by pro ni nemuselo dopadnout nejlépe… Tilde si raději ani nepředstavovala, co by mohla volná struna udělat s jejich lodí – a s nimi samotnými. Dle teorie mohlo při rozvinutí běžně subatomárních Calabiho-Yauových dimenzí v tunely docházet k uvolnění strun o vysokoenergetických vibracích; proces ovšem nikdy nebyl pozorován v praxi. A co se stane, když tunel z rozvinutých rozměrů zanikne, na tom se zatím nedokázal shodnout nikdo. Mohli by dokonce zaznamenat úplně nový typ vibrací, rozšířit dosavadní teorii…