PRÁVĚ VYŠLO

ST-Q-Otazky K. R.A. DeCandido

Q: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Cyklus Star Trek

Cena: 268,- Kč

Vyšlo: 30.8.2017


PŘIPRAVUJEME

Jas kvasaru Aleš Pitzmos

JAS KVASARU

Cyklus Vesmírná asociace

Cena: cca 298,- Kč
Vyjde: září/říjen 2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

248,- KčVladimír Šlechta: Emma z umírajícího města

Cyklus Oggerd
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
108 x 165
brož
-
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Michal Ivan
310
978-80-7456-165-8
13.8.2013
Na skladu
Emma z umirajiciho mesta

Koupit elektronickou verzi

Začátek 23. století. Totální válka vrátila svět zpátky do doby kamenné. Ve vylidněné Evropě přetrvala jediná civilizovaná enkláva, Město. Od Apokalypsy už uplynulo sto třicet let, následky války se však stále projevují. Město umírá.

V těchto časech si ve Městě hledá své místo i tvrdohlavá a impulzivní Emma. Odkrývá tajemství, schovaná pod povrchem. To jí většinou není ku prospěchu, ale ona s tím stejně nedokáže přestat.

Kniha spadá do takzvaného „oggerdovského“ cyklu. Popisuje Oggerdův svět, ale nikoliv jeho dobu.


Související odkazy:

Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)

Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)

Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)

 

Autorův profil na Wikipedii

Autorův profil na Legii

 

Oficiální stránky autora


 

Ukázka:

 

 

Kapitola první:

 

Replay

 

01

 

Velín vypadal jako chaloupka na muří nožce. Schodiště se skrývalo v železobetonovém tubusu, nahoru umístili hranatou cimru s okny do všech čtyř stran. Kdysi tady úřadoval dispečer, přepínal semafory pro nájezd kamionů, vysílačkou dirigoval armádu vysokozdvižných vozíků. Teď tady zůstaly jen registračky plné starých papírů, koženková pohovka pro návštěvy, potřísněná ptačím trusem, a dispečerský pult. K pultu patřilo i otáčivé křeslo, z jehož polstrování se dral zažloutlý molitan.

Na pohovce se rozvaloval Sniff. V křesle, se samopalem položeným na kolenou, seděla Emma. Měla dobrý výhled na přízemní sklady, seřadiště tahačů i otevřené skládky pro kontejnery. Ulice mezi dlouhými baráky zarůstaly kopřivami, nad střechami z vlnitého eternitu visela poklice mračen. Město, decimované syndromem mužské neplodnosti, opustilo tyto končiny už dávno. Stáhlo se odsud, jako stahuje svá chapadla poraněná chobotnice.

Přes zubaté střepy, které se udržely v okenním rámu, vál studený vítr a pronikal jejím špinavým svetrem i tenkou látkou montérek. Občas se sklonila ke svým botám, rozvázala šněrovadla a znovu je pečlivě přitáhla. Ty boty, vysoké téměř ke kolenům, černé, měkounké a s odpruženými podrážkami, jí dodávaly sílu i teplo.

Boty opravdu speciálních oddílů.

„Ty, Emmo,“ ozval se za ní mečivý hlas. „Pamatuješ si svýho fotra?“

Otočila se. Sniff byl ten nejhorší parťák, jakého mohla dostat. Šlachovitý blonďák s ulízanou patkou, navlečený do fešácké maskovací kombinézy. Jednou rukou se krmil sušenkami a druhou listoval ve vybledlých časopisech, které našel v registračce. Profil měl ostrý jako sekyrka, podobal se kryse. Byl o půl hlavy vyšší a o půl roku rok starší než ona. Osmnáctiletý výrostek nadupaný sebevědomím.

Natáhl k ní ruku s časopisem: „Chceš se podívat?“

Ne, sušenky jí nenabídl, ty někde ukradl a sní si je sám. Ona by si přitom tak ráda dala, v břiše měla prázdno, a ještě ji čekalo několik hodin hlídky. Zavrtěla hlavou, že se do časopisu podívat nechce. Věděla, co tam je – nahé ženské s doširoka roztaženými stehny.

Znovu se zahleděla z okna. Tam dole, v úhledném domečku, opatřeném červeným logem ANEC-Labu, odpočívala dvacítka bojovníků a bojovnic. Tohle teď byla její rodina, gang s hrdým názvem Marodéři.

„Povídám, pamatuješ na svýho fotra?“ nedal si pokoj Sniff. „Nepamatuješ, že jo. Tys žádnýho fotra neměla. Máti si za velký peníze koupila sperma a nechala se oplodnit. Tak je to. Seš holka vod bohatý mámy. To můj fotr, to byl skutečnej chlap. Měl aktivní spermie, chápeš? Ženský z půlky Archipelagu za ním chodily a nechaly se od něj píchat, aby si pomohly k dítěti. Chlubil se, že má přes tisíc parchantů, že to on se stará, aby Město nevymřelo. Prodával sperma do banky. Topil se v prachách, ale všechno prochlastal a nacpal do štětek, se kterýma píchal. Věřila bys, že ty svině si to pak nechávaly odsát z břicha a prodávaly to dál?… Už to bude deset let, co zhebnul. Někdo ho rozstřílel brokovnicí.“

Chvíli bylo ticho, pak zlehounka zadrnčel zip Sniffovy kombinézy. Nedalo jí to, znovu se ohlédla. Sniff si už neprohlížel časopisy. Se soustředěným výrazem zkoumal tu věc, kterou měl v rozkroku.

Věděla, že se tomu říká samčí pohlavní orgán a nebo taky penis. Na monitoru jich viděla spousty. Když se člověk prokopal METRO-netem až na úroveň původního internetu, vyvalily se na něj tuny takovýchhle penisů. Emma věděla, že samčí orgány jsou v zásadě malé, ale mohou se i zvětšit. I když se o tom učila ve škole, v hloubi duše si stále ještě myslela, že ty obrázky jsou fotomontáže, nějaký prastarý kolektivní fórek. Zvětšující se pohlavní orgány? To je přece směšné!

Teď jí však Sniff předvedl praktickou ukázku. Opravdu se to zvětšilo.

Všiml si, že se na něj dívá. Zakřenil se: „Rostou mi chlupy, podívej. Já mám taky aktivní spermie. Vím to. Budu se topit v prachách jako můj fotr. Jenže já jsem chytřejší, než byl on… Jestli chceš, přiberu tě do party. Líbíš se mi. Mám pro tebe slabost.“

„Nechci,“ řekla a znova se zadívala z okna.

„Kam to furt vejráš, káčo, myslíš si snad, že přijdou Fretky? Dneska? Nikdo nepřijde. Nikdo se o nás nestará… Nechceš si se mnou pohrát? Naučil bych tě různý zajímavý věci.“

„Nechci,“ řekla a neotočila se. To byla chyba, protože Sniff se dokázal pohybovat velice tiše. Náhle stál za ní. Předklonil se a dýchl jí do ucha. Leknutím se vztyčila z křesla, a na to on čekal. Praštil ji pěstí nad pupek. Dobře věděl, kam udeřit. Zalapala po dechu a pak už se jen snažila nadechnout.

Nedokázala ani vykřiknout. Její tělo chtělo kyslík, ale plíce nefungovaly.

Sniff jí levačkou vytrhl samopal, opatrně ho položil na křeslo. S ní samotnou zacházel s mnohem menší něžností. Popadl ji v pase a hodil na gauč.

Levičkou jí sevřel krk, prsty jí zmáčkl krční tepny. Měl to dobře nacvičené a určitě to nedělal poprvé. Druhou rukou z ní rval montérky.

Bránila se, ale znovu se potvrdila známá pravda, že průměrně narostlý chlap, který se celé dny jen válí na gauči, má vždycky větší sílu než vytrénovaná ženská. A ona byla jen pohublá plavovláska, které bylo nedávno osmnáct.

Nadechla se, konečně se jí to povedlo. S kyslíkem vdechla i pach Sniffova potu. Před očima se jí míhala černá a rudá kola, jak jí Sniff svíral krční tepny.

Sniffovy pařáty se zaťaly do rozkroku montérek. Trhly, látka zapraskala. A pak…

Jakýsi cizí předmět se odspodu dobýval do jejího těla.

„No tak mi pomoz, Emmo! Spolupracuj trochu!“

Sniffovy vyceněné krysí zuby a vypoulené oči. Ta věc proniká dovnitř a trhá ji na kusy.

Vykřikla. Možná se jí jen zdálo, že křičí. Teď už mohla dýchat, i rudá kola před jejíma očima mizela. Viděla Sniffovy vyceněné zuby i bělma očí, jak se v šíleném tempu pohybují dopředu a dozadu. Pokaždé to hrozně zabolelo.

Pak zachrčel on. Byl to zvuk, se kterým bojovníci vrážejí čepel do těla nepřítele. Celou vahou si na ni lehl a zůstal tak.

Plihl. Stahoval se z jejího těla.

Na necelou minutu usnul.

Pak vstal, pomalu a ztěžka, jako ten, kdo vykonal namáhavou práci. Zapnul si kombinézu a zadíval se jí mezi stehna: „Cože? No to mě poser. Tys byla panna? Mělas mi to říct, nebyl bych tak spěchal… Kurva, teď mám celej gauč od krve…“

Posadila se. Z jejích montérek zbývaly jen dvě samostatné nohavice, přichycené k opasku. Mezi stehny jí vytékala krev, v ní pluly třásničky hlenu, který do ní nastříkal Sniff.

Prohrála jsem, napadlo ji. Prohrála jsem všechno.

Sniff se před ní postavil do efektní pózy a prsty si přičísl vlasy. „Třeba budeš mít dítě. Moje dítě. Víš, kolik se na černým trhu platí za takový dítě? Budeme se topit v prachách. Postarám se o tebe.“

Označkoval si mne. Označkoval si mne a já teď patřím jemu.

 

02

 

Začalo to loni v létě. Do METRO-netových novin prosáklo pár článků o tom, jak v opuštěných jižních sektorech vznikají gangy mladistvých, kterým už nejsou dost dobré on-line hry, a tak začali hrát in-live. Do dvou dnů byly všechny články staženy a vymazány, pak už se oficiální zdroje o tématice gangů nikdy nezmínily. V chatovacích místnostech to však vřelo. Známí i neznámí se dohadovali, přihazovali historky ze života gangů i rozostřené fotky. Už jen tyhle debaty měly příchuť dobrodružství. Byly přesunovány z místa na místo, protože nakonec je vždycky objevili cenzoři a začali je hromadně mazat. Častokrát se debatovalo na prastarých, dávno mrtvých stránkách, pocházejících z doby před válkou. Nejdéle se debata udržela na portálu, věnovaném leteckému modelářství. Diskutéři se domlouvali kryptohantýrkou, přizpůsobenou staré terminologii. Vyvinul se zde dokonalý kódový jazyk, který cenzoři odhalili až po pěti týdnech.

In-live hry měly obrovskou dynamiku. Z mnoha nezajímavých týpků vytvořily obdivované celebrity, kterým se říkalo lídři. Tihle lídři vystupovali na METRO-netu pod přezdívkami, a pokud přihodili fotografie, tak na nich byli se šátky přes spodní část obličeje jako nějací bolivijští partyzáni z prastarých časů. Lídři vedli vlastní gangy, ale vyskytovali se mezi nimi i osamělí vlci nebo nájemní freelanceři. Na METRO-netu se objevovaly a zase mizely popisy úspěšných strategií i seznamy equipu, čili vybavení. Podle ceny i dostupnosti byly v seznamech seřazeny zbraně, maskáče, neprůstřelné vesty i nejrůznější doplňky jako infravizory, čutory, řemení a desítky dalších věciček.

In-live hry měly jeden důležitý aspekt: hrály se s opravdovými zbraněmi a docházelo při nich ke zranění. Někdy i ke ztrátám na životech. Systém proto vyvíjel nátlak, aby in-live hry ukončil. Policejní jednotky uzavřely přístupy do jižních sektorů – nikoliv neprodyšně, ale značně tím zkomplikovaly život takzvaným víkendovým hráčům, kteří se po dvou dnech hraní opět vraceli do běžného života.

S příchodem podzimních dešťů nastal v in-live hrách útlum. Nějakou dobu se zdálo, že úplně odumřou. Přes zimu se nedělo nic.

Na rozhraní letošního dubna a května však in-live hry propukly s obnovenou silou. Tou dobou si začala Emma dopisovat s osobou, která si na METRO-netu dala přezdívku Sussie.

Tahle Sussie byla trochu divná, Emma však nepochybovala, že je autentická. Pod přezdívkou se určitě neskrýval žádný zvrhlík, to Emma vycítila z jistých drobných náznaků. Sussie tvrdila, že hrála in-live hry už dříve, zhruba před čtvrt stoletím. O něčem takovém nebyla na METRO-netu ani zmínka, Emmě však připadalo logické, že se určité módy periodicky opakují. Ačkoliv do gangů vstupovali převážně výrostci, Sussii muselo být nejméně čtyřicet, pokud ne víc. Byla zakládající členkou gangu s názvem Marodéři, i když ne jeho vůdcem. O uskutečněných akcích psala odtažitě a útržkovitě, jako by ji to ani nezajímalo. Spíš se vyptávala, co se Emma zrovna učí a jakou látku probírají ve škole.

Těžko říct, proč si Emma a Sussie tak dlouho dopisovaly, neměly nic společného. Emma žila na internátu Univerzity, kde z ní, jak poznamenal jeden z jejích spolužáků, chtěli udělat inženýrku zkombinovanou s doktorkou. V pauzách mezi studiem se zajímala se o in-live hry. Sussie naopak in-live hry hrála, ale zdálo se, že by raději chodila do školy, což však při jejím věku už nebylo možné.

Dokud trval školní rok, Emmu vlastně ani nenapadlo, že by se mohla in-live her zúčastnit. Její zájem se pohyboval v čistě hypotetické rovině. Pak si uvědomila, že ji čeká nekonečné a pusté volno o prázdninách. Tehdy pojala myšlenku, že by si mohla zařídit prázdniny podle svého vkusu. Zfalšovala dopis, ve kterém vystupovala jako svá vlastní matka, a prohlásila v něm, že si dceru (tedy sebe) vezme na prázdniny domů. K jejímu úžasu nikdo nic neprověřoval, na konci školního dostala propustku. Možná rozhodlo i to, že měla v druhé polovině července oslavit osmnáctiny a dosáhnout zletilosti. Pak by o sobě stejně rozhodovala sama.

Pro pořádek se zastavila v pěkném domku, kterému v dětství říkala Villa Villekulla. Zahrádka byla udržovaná, o tu však pečoval najatý zahradník. Dříve tu žila s matkou, teď se však matka už několik let vyskytovala kdovíkde. Systém ji stále vedl jako živou, takže naživu nejspíš i byla.

V domku se Emma příliš nezdržela, po pravdě řečeno ji tenhle dům duchů pořádně vyděsil. METRO-netové připojení však fungovalo, a tak si vyřídila pár e-mailů, všechny se Sussií. Dohodla si s ní schůzku na severním okraji jižních sektorů.

Už samotné setkání bylo vzrušující, Emma a Sussie se hledaly v pustém a vylidněném území celý den, domlouvaly se pomocí mobilů a vyhýbaly se hlídkám policie. Mohly mluvit o malém zázraku, když se nakonec setkaly. Sussii mohlo být čtyřicet, ale možná i šedesát, její skutečný věk se špatně odhadoval. Byla to šlachovitá, dva metry vysoká vyzuna s kratičkými, na zeleno obarvenými vlasy. V posilovně strávila snad celé roky. V hlavě měla buď o kolečko méně, nebo o pár koleček navíc, k Emmě se však chovala přátelsky. Po tajných stezkách ji odvedla do hloubi jižních sektorů a tam ji uvedla mezi Marodéry. Sehnala jí nějaký equip do začátku a vzala ji pod ochranná křídla.

Následovalo to, o čem Emma snila: strategická plánování, noční přesuny, obchvaty, útoky. Ohlušující práskání výstřelů, pach korditu. Opuštěné ulice starých industriálních zón. Šero uvnitř rozlehlých hangárů, zaprášené monumenty mrtvých tahačů. Postavy míhající se přes světlé obdélníky sklobetonových tvárnic. Bolest, únava, hlad, strach.

Bylo to tak skutečné

Týden po zahájení prázdnin se Město vzchopilo k ofenzivě. Pořádkové jednotky podnikly pár výpadů a podařilo se jim rozprášit a pozatýkat dva gangy: VlkodlakyTryskáče. Mluvilo se o tom, že policie používá gumové projektily a uspávací granáty. Říkalo se také, že střílí ostrými a jejich granáty obsahující smrtící plyn.

Policie začala v jižních sektorech rušit signál METRO-netu i mobilních telefonů, což byla pro gangy hotová pohroma. Přišly o možnost prezentovat se na METRO-netových stránkách a masivně nabírat nové adepty. Zájemci se snažili proniknout do herní zóny naslepo, ale bez navádění mobilními telefony se stávali kořistí policejních hlídek.

Gangy se už nemohly navzájem domlouvat o kooperaci či místu utkání pouhým zvednutím telefonu. Vše bylo nutné provádět postaru: pomocí zvědů, hlídek a vyslanců. Jako někdy v pravěku – ale i to mělo kouzlo.

Emma zjistila, že jižní sektory žily vlastním životem už před zahájením in-live her. Přebývali tu osamělí poustevníci, kteří dobrovolně vyhledali samotu – té si však při přestřelkách gangů příliš neužívali. Především se tu pohybovaly skupiny certifikovaných hledačů, neboli prospektorů.

V jižních sektorech se před válkou nacházela obrovská překladiště, přes která proudilo zboží do celého světa. Zůstaly tu statisíce kontejnerů, plné použitelných věcí. Elektronika, textil, nářadí, a dokonce i potraviny – to všechno tu bylo ve vakuovaných obalech a připravené k okamžitému použití. Nikdo však nevěděl, kde se dá co nalézt. Od skladiště ke skladišti proto putovali prospektoři a otevírali zapečetěné schránky. Pokud objevili předměty, o které byl okamžitý zájem, Město je vyzvedlo a převezlo do osídlených čtvrtí. Většina nalezeného materiálu však byla pouze zaevidována, zakreslena do mapy a ponechána na místě.

Byla tady ještě jedna důležitá věc. V jižních sektorech se nacházely malé vojenské sklady, zřízené při mobilizaci na začátku války. Zakonzervované či ve vakuových obalech tu byly k mání celty, pěchotní zbraně, potraviny, lékárničky, maskáče, balená voda, kevlarové doplňky a další vojenský materiál. Vše, ač staré sto třicet let, se dalo použít. Balená voda ani fazole z piksly nikomu nezpůsobily zdravotní problémy.

Poté co bezpečnostní síly přeťaly zásobovací trasy, musely gangy věnovat více času shánění obživy. Příslušníci gangů pátrali po zakonzervovaných potravinách i po pitné vodě, vytékající z poškozeného vodovodního systému. Také hledali zboží, které by mohli směňovat s prospektory. Prospektoři měli zájem především o přenosné počítače, mobilní telefony a jinou elektroniku. Takové věci už nikdo nevyráběl sto třicet let.

Kdyby Emmě někdo řekl, aby chronologicky seřadila své zážitky, nedokázala by to. Žila přítomností. Ztratila pojem o čase a všechno měla zpřeházené. Uvědomovala si však, že v in-live hrách došlo k určitému vývoji. Zpočátku, když Marodéři zajali příslušníka jiného gangu, vypálili mu do kůže své logo cejchovacím železem a poslali ho domů k mamince. Takhle to Emma zažila dvakrát či třikrát. Existovala dohoda, že zostuzený hráč zůstane nejméně tři týdny ve vnitřním městě a teprve pak se může vrátit. Později každého zajatce surově zmlátili a zastřelili ranou do týla.

Nad skladišti občas přelétly vrtulníky a shodily náklad letáků. Pomocí megafonů vyzývaly příslušníky gangů k návratu do Města a slibovaly jim beztrestnost. Většina členů to vzdala a utekla do civilizace. Zůstali tu jen nejzatvrzelejší, kteří přijali in-live hry za smysl života a budou je hrát až do konce.

Gangů tu původně operovalo snad sto, i když větší část z nich byla sestavována jen na víkendy a některé měly pouze dva nebo tři členy. Teď, pokud Emma věděla, tu zbyly poslední dva: MarodéřiFretky. Už několik týdnů se mezi nimi roztáčela spirála krevní msty.

Emmina přítelkyně Sussie upadla do apatie a přišla o hodnost poručíka. Občas Emmě říkala, že by se měla vrátit do školy, a Emma jí odpovídala v tom smyslu, že je ještě čas, že prázdniny dosud neskončily. Říkala jí to i tehdy, když už viditelně nastal podzim.

Z původních Marodérů, které Emma poznala před čtyřmi měsíci, zbylo jen šest lidí, ale protože přijali členy rozpadlých gangů, stále jich bylo kolem dvaceti. Sniffa nabrali před týdnem – ale možná to bylo před měsícem, to si Emma nedokázala ujasnit. Spíš než o válčení se Sniff zajímal o zboží ukryté v nepropátraných skladištích. Zřejmě měl něco společného s prospektory – buď byl jejich agentem, nebo se k nim chtěl přidat.

V tuto chvíli převzal Sniff iniciativu a Emmu si přivlastnil. Takové věci se děly už předtím, Emma si však byla jistá, že jí se to nestane. Spoléhala na Sussii i na vlastní schopnosti.

Jenže to nakonec stejně přišlo.

 

03

 

Už zase seděla v dispečerském křesle, z kterého se dral žlutý molitan. Na stehnech jí zasychala její vlastní krev. Levičku si tiskla k podbřišku a snažila se obelstít řezavou bolest, která se jí zakusovala do vnitřností.

Uvědomovala si, že se Sniffovi nedokáže vzepřít. Už nikdy.

Nikdo se jí nezastane.

Odteď to bude jen horší a horší.

Pohnula hlavou, zabloudila pohledem k oknu. Mezi opuštěnými baráky se něco mihlo. Něco hnědého. Něco červeného.

Rudá skvrna a pod ní hnědý kožíšek.

Byl to jen mžik, pak jí to zmizelo ze zorného pole.

Nikdo z Marodérů nenosí takový kožíšek.

Nikdo z Marodérů si nebarví obličej na červeno.

Nebyl to jeden vetřelec, ale dva. Nejméně dva. Potichounku přeběhli volné prostranství a zmizeli pod parapetem rozbitého okna velínu.

Fretky jsou tady.

Prohrála jsem a za chvíli umřu, problesklo Emmě hlavou.

Natáhla ruku po samopalu, který ležel na široké opěrce křesla. Zakrvácenou pravičkou natáhla závěr.

„Emmo?“ zajíkl se za jejími zády Sniff. „Emmo? Co to děláš?“

Vstala z křesla. Třemi drobnými krůčky se rozběhla a proskočila vyskleným oknem ven.

Padala z výšky šesti metrů. Už ve chvíli, kdy přeskakovala parapet, sebou trhla a pootočila se o sto osmdesát stupňů. V té vteřině letu stačila stisknout spoušť.

Burácení výstřelů ji ohlušilo, zpětný ráz ji postrčil dozadu.

Dopadla na paty, padla na záda, převrátila se. Jeden kotrmelec, druhý, třetí. Držela se samopalu jako tonoucí záchranného kruhu.

Jsem celá? Nemám zlomené nohy?

Pokusila se postavit, šlo to. Z kotníků jí vystřelila bolest až do páteře.

Zachránily mě ty moje báječný boty!

Znovu stiskla spoušť. Zbraň se jí zmítala v pěstech jako chycené zvíře. Nepustila ji, snažila se řídit paprsek tryskajícího olova a přeškrtnout jím vetřelce s rudou barvou Fretek na obličeji.

Výrostek v modrošedých maskáčích zakličkoval a pokusil se ukrýt v muří nožce velínu. Téměř se mu to povedlo. Téměř. Ve chvíli, kdy už mizel za zárubní dveřního otvoru, jej dostihla Emmina dlouhá dávka. Udeřila jej do zadního plátu flakvesty a srazila na zem.

Třemi skoky byla u něho, při každém jí od kotníků až do kyčlí vystřelila ostrá bolest.

Vrazila mu hlaveň samopalu za ucho: „Pracky nahoru, sráči!“

Ztěžka se převrátil. Pod rudou válečnou barvou Fretek se skrýval nanejvýš dvacetiletý obličej. Tváře pokrýval krátký plnovous. Někteří muži věřili, že dokud jim rostou vousy, nejsou jejich spermie tak docela mrtvé.

Vleže zvedl ruce nad hlavu.

„Klid, děvče,“ řekl a nezdál se ani moc rozrušený. Pohled mu sklouzl do Emmina rozkroku, na montérkové kalhoty roztržené na dvě půlky a látku nasáklou krví. Koutky rtů mu zacukaly.

Emmina zbraň zakašlala, vyplivla poslední dvě kulky a závěr se doširoka rozcapil jako klín ženských na Sniffových fotografiích. Vousatá čelist, následovaná oblakem kapiček krve, odlétla o pár kroků dál.

Emma vběhla do muří nožky velínu a zvrátila hlavu.

Železobetonový tubus ovíjelo vnitřní schodiště a uprostřed, odzdola až nahoru, zůstával prázdný prostor.

„Sniffe!“ zaječela.

Zhruba v polovině schodiště se přes zábradlí naklonila dívenka v hnědém kožíšku a s rudým malováním na tváři. Vypálila po Emmě dávku z monstrózní věci, která byla samopalem spřaženým s granátometem. Sprška projektilů zabubnovala do podlahy a vyrvala z ní kusy dlaždic. Jenže to už byla Emma venku.

Ze dveří se valil betonový prach. Emma zaječela: „Sniffe! Na schodech je mrňavá holka s granátometem, vůbec ho nemůže unést. Sejmi ji shora!“

Vzápětí zaznělo známé klik-klak, se kterým se zasouvá granát do hlavně.

Emma odskočila co nejdál od vchodu. Pokusila se zapadnout za roh, ale železobetonový tubus měl kruhový půdorys a žádné rohy se tu nenacházely. Takže prostě co nejdál. Stejně uběhla jen pár kroků.

Země se zachvěla, jak se na podlaze tubusu roztříštil granát. Ohlušená Emma vlastně nic neslyšela, jen to zabolelo, jako by ji někdo praštil klackem do hlavy. Zahlédla, jak ze vstupního otvoru vylétly kusy dlaždic, betonu i pseudodřevěného obložení.

Granát v uzavřeném prostoru? Z té holčičky tam toho moc nezůstalo. Ani ten její kožíšek.

Emma, otřesená výbuchem a ohlušená, se vrátila ke vchodu. Koutkem oka zahlédla, jak ze dveří s logem ANEC-Labu vybíhají Marodéři, někteří nedooblečení, ale všichni ozbrojení.

Nakoukla dovnitř muří nožky, v chuchvalcích tam vířil betonový prach. Zrcadlem schodiště se snášel granátomet. Zdálo se, že padá zvolna, jako by se potápěl do hluboké vody. Nakonec přece jen dopadl na vyrvané kusy betonu.

Emma opatrně došla ke zbrani, zvedla ji. Vytáhla zásobník, podle váhy se zdál plný, tak ho zarazila zpátky. Zapumpovala chňapkou podvěšené hlavně a vyházela granáty. Byly dva. Vrátila je, kam patřily. Než se s tím vypořádala, už dovnitř nakukovalo pár členů jejího gangu. Něco říkali, ohlušená Emma je však neslyšela.

Svůj vlastní samopal odložila na schod a nechala si ukořistěnou monstrozitu. Vystoupala po kruhovém schodišti zhruba do poloviny, došla k dívence v kožíšku. Ta ležela na zaprášených stupních s hlavou dolů a nohama nahoře. Oči v rudé masce pozorovaly Emmu.

Jako zvířátko chycené do pasti.

Bojechtivost z Emmy rázem vyprchala. Přiklekla k holčičce: „Ten parchant! Hnal tě před sebou, abys mu vyčistila barák.“

Měla na mysli vousáče, kterému před chvílí ustřelila čelist.

Dívenka se pohnula a slabounce zasténala. Emma ji uslyšela, začínal se jí vracet sluch.

„Bolí tě něco? Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Fretka zvedla ruku a ukázala si na ucho: „Neslyším…“ hlesla.

V té chvíli se venku rozpoutalo peklo. Rozštěkaly se tam zbraně, rozječely automobilové klaksony i požární sirény. Vše přehlušoval válečný řev, zesílený megafonem.

Jsme fretky-fretky-fretkýýýý! Deme-deme-deme! Fretky-fretky-fretkýýý!!!

Do obvodového pláště velínu zabušily kulky, pár jich vlétlo i dovnitř. Smršť projektilů sem vehnala jednoho zvědavce od Marodérů, který stál ve dveřích. Jak nešťastník klopýtal, vystřikovaly z něj krvavé chlístance. Dopajdal pod schodnici a tam se zhroutil.

Venku práskaly pistole, automaty i brokovnice. Marodéři opětovali palbu, zároveň bylo jasné, že iniciativa je na straně Fretek. Útočily se vší parádou.

Jsme fretky-fretky-fretkýýýý! Deme-deme-deme! Fretky-fretky-fretkýýý!!!

Ryk v několika vteřinách kulminoval a pak se změnil v izolované výstřely.

Emma čekala v polovině schodiště, v pěstích svírala onu monstrózní věc, kterou zabavila holčičce. Věděla, že pokud sejde dolů a vystrčí nos ze dveří, semele ji olověná smršť. Podepřela si hlaveň o zábradlí, shora namířila na prázdný dveřní otvor. Čekala, jestli bude někdo od Fretek tak hloupý, aby sem nakoukl.

Prach se zvolna usazoval. Střelba se vzdalovala. Řev z amplionu zněl tlumeněji, ale jen proto, že se vozík s aparaturou posunoval s hlavním jádrem útočníků.

Jsme fretky-fretky-fretkýýýý! Deme-deme-deme! Fretky-fretky-fretkýýý!!!

Bylo jasné, že Marodéři v panice prchají a Fretky jdou za nimi.

Nahoře zahlédla pohyb, podívala se tam. Po točitém schodišti sestupoval Sniff. Tvářil se vyděšeně, v pěstích křečovitě svíral vylehčený a odhlučněný automat. Když došel k holčičce v kožíšku, vypálil od boku. Jenom to zabublalo. Krátká dávka rozstříkla holčičce hlavu, rozmetala ji na krvavé cucky.

Kulka, odražená od schodnice, hvízdla Emmě centimetr od ucha.

„Dostal jsem tě, svině,“ zajíkl se Sniff spokojeně.

„Ty blbče! Málem jsi mě odprásknul!“ zaječela Emma.

„Zmlkni, krávo!“ zapištěl Sniff. Překročil mrtvé tělo, prosmýkl se kolem Emmy. Opatrně sešel ze schodů, Emma ho mimoděčně následovala.

Dole věnoval Sniff krátký pohled Marodérovi, který se pod schodnicí opíral o vnitřní zeď. Stále se zachvíval v drobných křečích, vytékaly z něj čůrky krve a hromadily se v mělké díře v podlaze, kterou tam udělal granát.

„To jsou ošklivý zranění,“ řekl mu Sniff. „Dneska máš vážně blbej den.“

Víc se o umírajícího nestaral. Vykoukl ven. „Tady leží nějakej hajzl od Fretek,“ oznámil. „Toho jsi sejmula ty, Emmo?“

„Jo,“ hlesla Emma. Zarumplovala spodní chňapkou, zasunula granát do hlavně.

„Co to děláš?“ otočil se k ní Sniff.

„Naši dostávají na prdel,“ vyhrkla. „Musíme jim pomoct!“

Sniff pustil automat, zůstal mu viset na řemeni kolem krku. Chytil Emmu za rameno, pravou rukou jí vrazil facku. A pak ještě jednu – hřbetem ruky.

„Prober se ze šoku, krávo! Chceš se nechat zabít? Kvůli čemu? Kvůli nějakejm zkurvenejm slibům? Že jsi přísahala věrnost Marodérům? Ser na to, ti už jsou mrtví! Tohle je k ničemu a já tady končím! Vracím se domů!… Pomoz mi, zatáhneme sem toho blbce. Já si vezmu jeho flakvestu a ty dostaneš kalhoty. Já vestu, ty kalhoty, to je slušný, ne?“

Chytili vousáče za nohy a vtáhli ho na rozmetané kachlíky. Ukázalo se, že mu Emma nejen ustřelila čelist, ale také odstřelila hlavu od páteře. Hlava zůstala viset na šlachách a poskakovala čtvrt metru za tělem.

Sniff začal rozepínat přezky, Emma nerozhodně přešlápla. Venku bojoval gang Marodérů s nepřítelem, který byl početnější a lépe vyzbrojený.

„Dvě facky ti nestačily?“ křikl Sniff. „Pohni! Vezmi si jeho kalhoty, ať tady neběháš s nahou prdelí!“

Podřídila se. Apaticky si sundala roztrhané modráky, utřela si jimi ze stehen svou vlastní krev. Trochu se uklidnila, teprve když si oblékla vousáčovy maskáče a znovu si zašněrovala ty báječné boty. V mozku jí pulzovala jediná myšlenka: Posrala jsem to! Spláchla jsem svůj život do hajzlu…

„Takhle je to správný,“ pochválil ji Sniff. „Zmizíme. Dostaneš nás ven, ty to dokážeš. Seš dobrá. To, jak jsi vyskočila z okna, mě fakt uzemnilo. Myslel jsem, že si zlámeš hnáty. Já bych to nedokázal líp.“

Střelba teď práskala o sto metrů dál a ze tří různých míst. Gang Marodérů právě přestával existovat, s tím se nedalo nic dělat. Některé jeho části byly v obklíčení a bojovaly, jiné prchaly.

Jako by žádní Marodéři nikdy neexistovali. Možná jim přineslo smůlu to jejich uhozené jméno.

„Padáme!“ zasykl Sniff. Přikrčení a se zbraněmi v pěstích vyrazili z velínu. První Emma – jako cvičný cíl pro Fretky. Nikdo po ní však nevystřelil.

Přeběhli pásmo, které se stalo prvním bojištěm, v kalužích krve tu leželi čtyři mrtví Marodéři. Pak Emma zabočila za roh dlouhého hangáru, Sniff v těsném závěsu za ní. Nacházela se tu jedna z hlavních komunikačních tepen, stará plastbetonová ulice lemovaná šedými kvádry skladišť. Město tu pravidelně rozstřikovalo herbicidy, a tak se tu neuchytily ani břízy, ani kopřivy.

Široká ulice byla šedá a prázdná, táhla se zdánlivě do nekonečna. Hned na jejím začátku ležela na zádech mrtvá Sussie.

Nepomohly jí ani její dva metry na výšku, ani svaly vytrénované v posilovnách. Zřejmě to dostala do zad kulkou dum-dum a v pádu se přetočila. V těle se jí otevřel ohromný krvavý kráter, hlava však zůstala nepoškozená. Teď, když ochably mimické svaly, vypadala Sussie opravdu na svých padesát, nebo kolik jí to vlastně bylo.

Tělní tekutiny se roztekly po plastbetonu do neuvěřitelné šíře.

Emma zpomalila. Nemohla Sussií jen tak minout a nechat ji být.

Co tady vlastně tahle stará bláznivá ženská pohledávala?

Z protějšího sklaďáku zarachotila střelba. Za stěnou z pozinkovaného plechu se skrýval bojovník Fretek, vyřízl si tam nenápadnou střílnu a čekal na Marodéry, kteří se tudy pokusí uniknout. Před chvílí dostal Sussii, ale tentokrát se mu zřejmě zachvěla ruka. Dlouhá dávka minula jak Emmu, tak Sniffa.

Druhou příležitost už nedostal.

Emma se nezdržovala pátráním po skryté střílně. Zdvihla ústí granátometu a stiskla spoušť. Zpětný ráz byl větší, než čekala. Odhodil ji dozadu, tvrdě si kecla na zadek a narazila si kostrč. Mezitím už stěna sklaďáku vybuchla, kusy vlnitého plechu se rozlétly do výšky.

Zůstat na široké otevřené ulici se rovnalo sebevraždě, takže se zvedla a rozběhla se do díry ve stěně. Sniff ji následoval.

Překlopýtali rozervané plechové tabule, přepajdali přes rozházené kovové odlitky. Před Emmou se otevřela vnitřní ulička, lemovaná vysokými regály. Pochopila, že ulička vede napříč sklaďákem – až ke vzdálené protější stěně.

Takže ještě jednou: klik-klak-prásk!

Stačilo to, v protější stěně vznikl otvor, kterým se dostali ven.

Na téhle straně haluzny se rozkládala džungle. Rostlo tam všechno, co si libuje na rumištích. Pelyněk, kopřivy, bodláky. Neduživé břízky. Utíkali, razili si cestu ve vysokých, kysele páchnoucích stvolech.

Pak přelezli hromadu zkorodovaných kovových palet.

Potom klusali kolem odstavených vozíků silničního vlaku.