PRÁVĚ VYŠLO

ST - Pred zneuctenim Peter David

PŘED ZNEUCTĚNÍM

Cyklus Star Trek


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 25.10.2017


PŘIPRAVUJEME

Ofenziva ceskych zemi Jan Kotouč

OFENZIVA ČESKÝCH ZEMÍ

Cyklus České země

Cena: 398,- Kč
Vyjde: 14.11.2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

328,- KčTanya Huffová: Kouř a popel

Cyklus Kouř, kniha třetí
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Fantasy
115 x 175
brož
Pavel Musiol
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Lukáš Tuma
435
978-80-7456-196-2
13.12.2013
Na skladu
Kour a popel

Koupit elektronickou verzi

Mladý čaroděj Tony Foster se stal asistentem režiséra v zácviku u syndikovaného upířího seriálu „Nejtemnější noc“ a jeho filmařská kariéra se slibně vyvíjí. Je ale těžké soustředit se na natáčení poslední epizody, když ve městě probíhá démonická konvergence, díky níž se do našeho světa pokoušejí dostat démoni, aby zavraždili kaskadérku Leyu, která – jak se ukáže – rozhodně není obyčejnou smrtelnicí.

Zdá se, že má Tony před sebou dosud nejtěžší úkol: musí se vypořádat s démony, šéfem, bulvárním novinářem, důstojníkem Kanadské jízdní policie, s nevyřešeným vztahem k upíru Henrymu Fitzroyovi a herci Leemu a v neposlední řadě musí zůstat naživu. Protože pokud by zemřel, invazi démonů už by neměl kdo zastavit…

Závěrečný díl trilogie „Kouř“, uzavírající osudy postav z upírského detektivního cyklu „Krevní pouta“. Mistrovské dokončení populárního cyklu.


Související odkazy:

Autorčin profil na Wikipedii (anglicky)

Autorčin profil na Legii


Ukázka


Kapitola první

 

Přestože se jak Měsíc, tak hvězdy skrývaly za mraky, nebyla noc tak temná, jak by mohla být. Světlo lamp se odráželo od světlého betonu a poskytovalo dost osvětlení, aby byli oba muži jdoucí po prázdném chodníku zřetelně vidět.

Tmavovlasý si strčil ruce hlouběji do kapes hnědé semišové bundy. „Vím, že jsme neměli moc na výběr, ale nelíbí se mi, jak to skončilo.“

„Skončilo to tak, jak to skončit muselo,“ odvětil muž s blond vlasy a unaveně se pousmál. A jestli byly jeho zuby trochu moc bílé a nepřirozeně dlouhé, nebyl tam nikdo, kdo by si toho mohl všimnout. Ti dva mohli klidně být jedinými živými lidmi v celém městě. Zvuk jejich kroků se měl rozléhat ozvěnou… tak osamělí vypadali.

„Nemám rád, když místo mě rozhodují okolnosti.“

„A kdo ano?“

„Nezdá se, že by to tobě dělalo nějaké potíže.“

„Prostě mám jen mnohem více zkušeností se skrýváním…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena a muž zamračeně zvedl pohled k nebi.

„To je ono. Dobře. Lee, sleduj jeho pohled. Teď se ozve zaječení ženy a…“

Necelý metr od obou herců dopadl kostkovaný polštář ve tvaru lidského těla, zjevně zatížený.

„…a nešťastnice dopadá na zem. Střih!“ Petr Hudson vystoupil zpoza monitorů, stáhl si z hlavy sluchátka s mikrofonem a hodil je zhruba směrem ke své černé plátěné židli. Tina, jeho skriptka, natáhla ruku a zachytila je dřív, než mohla dopadnout na chodník, přidržujíc si přitom prst levé ruky na místě, kde skončila s podtrháváním ve svém výtisku scénáře, aniž by ze stránky byť jen na okamžik spustila oči. „Masone, líbilo se mi, jak jsi během dialogu vytvářel tónem hlasu dojem, že pro tebe je svět stále stejný,“ pokračoval, zatímco se natahoval po polštáři. „Byl to hezký kontrast vůči Leeho rozhořčení smrtelníka.“

„Hezký?“ Mason Reed – alias Raymond Dark, nejpopulárnější upíří detektiv v celém seriálovém světě a hvězda Nejtemnější noci – si založil ruce na prsou a ohrnul ret tak, aby odhalil jeden falešný tesák. „Nic lepšího tě nenapadá?“

„Je po půlnoci,“ povzdechl si Petr. „Buď rád, že mě napadlo aspoň slovo hezké. Až tam Angela v postprodukci přidá ten klapot kroků rozléhající se ozvěnou, myslím, že ta scéna bude celkem…“ Zvuk velkého stroje nabírajícího otáčky zredukoval zbytek režisérova komentáře na pohybování rty a čím dál rozmáchlejší gestikulaci.

Tony Foster, který ještě pořád stál na žebříku, z něhož před chvílí shodil onen polštář představující tělo – protože když šlo o úhly pohledu, měl Petr rád jistotu – zachytil jedno z gest určené jemu, slezl dolů a přiběhl k režisérovi.

„Chci udělat ještě jeden záběr, než přivedeme Padmu!“ Petr se téměř dotýkal rty Tonyho ucha, ale stejně musel skoro křičet, aby ho bylo slyšet. „Postarejte se o to, pane Fostere!“

„Jak?“

„Jakýmkoliv způsobem, který mi umožní natáčet!“

Jakýmkoliv způsobem.

Jo. Tony zamířil ke staveništi. Jako by nevěděl, co tím myslel.

Tony, jehož v srpnu povýšili z produkčního asistenta na asistenta režie v zácviku, ještě nyní v září shledával, že dělá víceméně pořád totéž co předtím, když ještě býval produkčním asistentem – což nikoho nepřekvapovalo, a nejméně ze všech jeho, protože Chester Bane, notoricky lakotný šéf CB Productions, se ještě pořád nedostal k tomu, aby najal někoho, kdo by dělal jeho bývalou práci. I tak pozice asistenta režie v zácviku znamenala, že se teď pohyboval v oddělení režie, kde měl vyšší plat a volnou, odbory posvěcenou cestu k režisérskému křeslu. Nikoliv nezbytně krátkou, ale šel po ní, a to bylo hlavní. Protože nebyl v branži ještě ani celý jeden rok, tak si opravdu neměl na co stěžovat. Kromě toho mu šéfovo škudlení zajišťovalo, že sbíral mnohem víc zkušeností, než by nejspíš bylo možné u studia s větším zaměstnaneckým rozpočtem.

A ve studiu s větším exteriérovým rozpočtem by se nikdy nenaučil, jak využít silničních oprav k vyčištění obvykle rušné vancouverské ulice od veškerého provozu, aniž by si musel projít celou tou kalvárií na městském magistrátu nebo si platit policisty mimo službu, aby odkláněli dopravu. Poloviční počet povolení. Poloviční náklady. Výkop kanálů zaručoval volné ulice v rozsahu mnoha domovních bloků od stavební mechanizace a městský magistrát byl zase více než ochotný zredukovat obtěžování vancouverských řidičů na polovinu.

Mělo to samozřejmě i své stinné stránky. Hluk se dal nějak vyřešit – stavební firmy se podle všeho řídily tímtéž časovým rozvrhem založeným na konceptu spěchu a čekání jako filmaři – ale tenhle stroj…

Bagr, uvědomil si Tony, když přišel blíž.

…se podle všeho chystal k dlouhému kraválu. Jistě, v postprodukci se ten hluk dal odstranit, ale Petr hrozně nerad dotáčel dialogy zvlášť. Z větší části proto, že Masonovi to nijak zvlášť nešlo a výsledek vždycky působil dojmem, že se jakási velká gumová příšera chystá rozšlapat Tokio.

„Jakýmkoliv způsobem“ popravdě nezahrnovalo možnost promluvit si s pracovní četou. Jejich předák jim dal hned zkraje onoho večera velmi jasně na srozuměnou, že se s tím nemají obtěžovat. On musel odvést svou práci a nehodlal připustit, aby mu časový harmonogram zdržoval nějaký televizní seriál pro znuděné paničky.

Tony, který měl jeho přístup dobře na paměti, se zastavil asi šest metrů od bagru a sledoval, jak se čelist obrovského rypadla zakusuje do asfaltu. Po chvíli si všiml, že jeho řidička sedí prakticky v otevřené kabině. Všiml si, že její zorné pole nesahá až ke klíčkům visícím po straně dvojité řady žlutočerných páček.

To by mohlo fungovat.

Otočil se na patě a vydal se zpátky k filmařským přívěsům. Vždycky tu byla možnost, že řidičce sklouzne pohled dolů – byla sice jen nepatrná, ale vzhledem k velikosti bicepsu oné dámy chtěl mít absolutní jistotu, že nezačne ani koketovat s myšlenkou, že by za to snad mohl být nějak zodpovědný on.

Klidně ho nazvěte zbabělcem, ale ta ženská měla paže jako on stehna.

Kromě toho on ty klíče ani vidět nepotřeboval. Věděl, kde jsou. Znal tvar, který ve vesmíru zabíraly. Dobrá, to s tím vesmírem možná trochu přehnal, ale místní prostor seděl.

„Pane Fostere?“

Musel hodně nastražit uši, aby Petrův hlas ve sluchátku vůbec zaslechl.

„Kdokoliv.“

Zdálo se, že vhodný čas právě nadešel. Soustředil se a vzápětí už svíral prsty kolem svazku klíčů, zatímco bagr za jeho zády se se škytnutím zastavil.

Čarodějnictví podle Arry Pelindrakové, čarodějky z jiného světa, která mu věnovala notebook s instrukcemi stejně tak podrobnými jako otravně mlžícími, záviselo výhradně na soustředění. Nová kouzla vyžadovala slova či symboly, popřípadě trapné jogínské pozice – Tony měl podezření, že čarodějové Ařina světa měli buď více kloubů, nebo přinejmenším krutý smysl pro humor. Po nějaké době – kde termín nějaká doba se obvykle vztahoval k celým létům praxe – se slova, symboly a pozice daly nahradit čarodějovou vůlí.

Letos v létě Tony zjistil, že snaha o udržení exteriérového filmového štábu při životě ve strašidelném domě může trvání oné nějaké doby zredukovat do jediné velmi stresující noci. V současné době, pokud chtěl, aby k němu něco přišlo, tak to taky přišlo. S jinými kouzly to bylo trochu jinak. Ještě stále se snažil zapomenout na to, co se stalo, když se poprvé pokusil použít na svou koupelnu čistící kouzlo. Nic nekřičelo do světa: Hej, já jsem mamlas! tolik, jako když šel na rande obletovaný dorážejícími mýdlovými bublinami.

Pokud šlo o ostatní kouzla… no, třeba co se takových Energetických výbojů týkalo, bylo ve zdejším regionu – vzhledem k hustotě osídlení a očekávaným výbušným výsledkům – překvapivě málo míst, kde se daly bezpečně nacvičit. Ale pro případ, že by se někdy potřeboval probít z dalšího strašidelného domu, je teď zvládal přinejmenším teoreticky.

Ke stolu s občerstvením dorazil právě včas, aby viděl, jak Lee – jednu ruku vraženou do kapsy své kožené bundy, druhou svírající plastový kelímek s kávou – flirtuje s Karen, jejich poskytovatelkou občerstvovacích služeb. Když si Lee smočil bradu a vzhlédl k ní skrz závoj hustých, tmavých řas, zahihňala se. Opravdu zahihňala. Tohle rozhodně nebyl zvuk, který by si Tony kdy dokázal s Karen spojit. Smát se, to ano. Taky klít jako námořník. Ale hihňat se? Ne. Leeho úsměv a tichá poznámka, kterou Tony neslyšel, protože tak blízko ještě nebyl, jí vehnala do tváří ruměnec. Ten růžový nádech v její pihovaté pleti byl v záři dvou halogenových reflektorů, mířících přímo na stůl, naprosto nepřehlédnutelný.

„Až budete připravený, pane Nicholasi!“

V odpověď na Petrovo volání Lee mrkl, dopil kávu z kelímku, hodil ho do bližšího ze dvou odpadkových košů, otočil se, a když letmo spočinul pohledem na Tonym, pousmál se. Pak jeho pohled pokračoval v poletování a onen poloviční úsměv bylo vše, co svědčilo o tom, že ho vůbec zaregistroval.

Tony se díval, jak kráčí zpátky k místu, kde u značky vytyčující okraj scény postávali Mason s Petrem. Stíny, které herci šlapaly na paty, nevytvářelo nic jiného než pevné předměty stojící v dráze přirozeného či umělého světla. Nesledovali ho žádní stínoví bojovníci z jiného světa. Chlad, který Tony pocítil na zátylku, způsobil podzimní větřík přinášející varování, že zima, ve formě typické pro Britskou Kolumbii, už byla na cestě. Pokud se dávali na pochod mrtví, nedávali se na něj zde. Všechno bylo tak agresivně normální, až by skoro dokázal uvěřit, že si to tenkrát jen představoval, když viděl Leeho ječet, jak ho zevnitř mučil šílený mrtvý čaroděj. Skoro by dokázal uvěřit, že si to tenkrát jen představoval, když viděl Leeho sedět v sanitce a přiznávat, že… no, v zásadě přiznávat, že ho opravdu políbil, že si byl plně vědomý, čí rty s tím měly co do činění.

Samozřejmě, on taky tenkrát řekl, že svět se točí dál.

To bylo v srpnu. Teď byl začátek října. Svět se točil dál už skoro dva měsíce a šlo mu to pořád líp. Na rozdíl od mnoha jiných herců se Lee za všech okolností choval k technickému štábu přátelsky a tato „přátelskost“ vždy zahrnovala i Tonyho. Nic z toho se nezměnilo, nechoval se teď k Tonymu nijak jinak než ke scénografce Keishe nebo hudebnímu dramaturgovi Zevu Serovi. Onen polibek a přiznání zůstávaly bezpečně pohřbeny pod tím, co Tony považoval za jeden z Leeho nejlepších hereckých výkonů.

Jelikož žebřík a polštář už byly ze scény odstraněny, Tony usoudil, že má Petr v úmyslu provést poslední záběr bez jeho asistence. Klíčky od bagru nechal proklouznout mezi prsty do odpadkového koše, kde zůstaly ležet pod nedojedenou koblihou. S očima upřenýma na mikrofonistu – hubeného chlapíka středního věku jménem Walter Davis, který nahradil hubeného chlapíka středního věku Hartleyho Skenského, jenž se z toho strašidelného domu ven živý nedostal – natáhl Tony ruku a nabral si hrst želé jahod.

„Víš, že tě tohle svinstvo jednou zabije, že jo?“

Jedna z nich se o to skutečně pokusila.

Zatímco mu z pusy i nosu lítaly růžové kousky rozžvýkané jahody, upřel Tony dopálený pohled do pobavené tváře komisaře Kanadské jízdní policie Jacka Elsona a zvážil několik možných reakcí, z nichž by mu některé mohly vynést patnáct let až doživotí. Když byl zase schopný slova, převládl v něm opět pud sebezáchovy a on se spokojil jen s lehce sarkastickým: „Nejsi náhodou mimo svůj okrsek?“

Komisař Elson působil stejně jako CB Productions v Burnaby – části oblasti zvané Širší Vancouver asi patnáct kilometrů východně od města.

Komisař pokrčil rameny. „Nejsem ve službě. Doslechl jsem se, že ta vaše banda natáčí venku v ulicích, tak mě napadlo, že se půjdu podívat.“

„Ticho, prosím!“ Adam Paelous, asistent režie, začal odříkávat známou litanii. „Připravte se, lidi!“

Tony trhl hlavou k přívěsům a vykročil. Jack ho s lehkým úsměvem následoval, a když procházel kolem stolu, čmajzl z rohu pár sušenek. Za poslední měsíc se kolem potuloval tak často, že Karen, která obvykle občerstvení filmového štábu střežila jako pitbul, se mu v tom už ani nesnažila zabránit, a co bylo ještě více zneklidňující, Tony zjistil, že i on sám o něm začal asi před pár týdny uvažovat jako o Jackovi.

„Jedem!“

Půl tuctu hlasů, včetně Tonyho, to slovo zopakovalo jako ozvěna.

„Scéna 19a, záběr třetí. Klapka!“

Klepnutí dřevěné tabulky se několikrát odrazilo ozvěnou od okolních budov a nakonec zaniklo ve vzdáleném klení pracovní čety silničářů.

Když Petr ohlásil akci, Tony usoudil, že už jsou dost daleko, a zašeptal: „Dobře, fajn, když už jsi tady, co vlastně hledáš?“

Jack se zazubil. „Už jsou to skoro dva měsíce, co tě našli stát nad mrtvým tělem. Tak mě napadlo, že už máš nejspíš nejvyšší čas.“

Pravděpodobně žertoval.

Z verdiktu prohlašující úmrtí po incidentu s Pánem stínů za nešťastnou náhodu neměl komisař Kanadské jízdní policie vůbec žádnou radost, ale to nebylo nic proti tomu, jak se cítil, když se Tonymu oné srpnové noci konečně podařilo otevřít dveře Caulfieldova domu. Stal se svědkem věcí tak podivných a úžasných, že by i tvůrci televizních seriálů měli co dělat, aby je podali aspoň trochu věrohodným způsobem, a to, co viděl, mu nedávalo ve spojení se schopnostmi všech dobrých policajtů oddělit pravdu od výmyslů jinou možnost než uvěřit vysvětlení, které mu Tony přislíbil. A také mu uvěřil. Jen se mu moc nelíbilo.

Vzhledem k problémům, které za svého života s policií měl, si Tony nebyl příliš jistý, proč vlastně Jackovi a jeho partnerce Geethě Danversové řekl pravdu o tom, co se v onom domě stalo – pravdu lehce upravenou a očesanou o jisté podrobnosti z vlastního osobního života. Možná doufal, že se přestanou pořád potloukat kolem a podezřívavě se na všechno mračit. Na komisařku Danversovou to fungovalo. Ne že by zrovna ona patřila k těm, kdo se na všechno podezřívavě mračí, ale že by se tím zbavil Jacka Elsona, tak to kurva ani omylem.

„Podívej se na ně.“ Komisař udělal rozmáchlé gesto sušenkou, zahrnuv do něj herce i s celým filmovým štábem. „Klidně hrají, jako by se vůbec nic nestalo.“

Předstírali, že ten bagr umlkl jen proto, aby mohli v klidu natáčet, a o nic víc se nestarali. Jenže to nebylo to, co měl Jack na mysli. Petr, Adam, Sorge – hlavní osvětlovač – Mason a Lee; ti všichni tenkrát v tom domě byli. Karen a Ujjal, operátor generátoru, byli před ním a snažili se vejít dovnitř. Případně dostat ostatní ven. Zbytek štábu do toho byl zapletený jen do té míry, že všechny ty historky slyšel.

Dnes v noci všichni pracovali na natáčení další scény, jako by se nic nestalo.

Teď bylo na Tonym, aby pokrčil rameny. „Už je to dávno.“

„Na tom by nemělo záležet.“ Jack byl novou rozšířenou realitou uchvácený stejně jako mladá fanynka, která se právě dozvěděla, že do města přijel její oblíbený herec. Teď, když uvěřil, měl podezření, že nadpřirozeno číhá za každým rohem. Občas ho dokonce i zahlédl. A občas zavolal Tonymu.

„Co je asi šest centimetrů vysoké a dokáže ukousnout kus nárazníku od auta?“

„Cože?“

„Myslím, že jsem něco takového viděl na odtahovém parkovišti. A nejspíš jich bylo víc.“

Tony, který konečně rozpoznal tón jeho hlasu, se obrátil na bok a zamžoural na hodiny u postele. „Jsou tři hodiny ráno.“

„Záleží na tom? Ty potvůrky vylézají jen mezi půlnocí a svítáním? Co jsou zač?“

„Jak to mám k čertu vědět?“

„Jste přece…“ Elson – tenkrát to ještě byl Elson, Jack ještě ne – ztišil hlas, aby ho nikdo jiný neslyšel, „…čaroděj.“

„Jo. Čaroděj. Žádná databáze bubáků a strašidel.“

„Takže mi to neřeknete.“

„Jsou kurva tři hodiny ráno!“

„Proč pořád opakujete, kolik je hodin?“

Povzdechl si. „Protože jsou tři hodiny ráno.“

Ve správném světě by už Jacka dávno odradil. Nebo by ho to přešlo.

„Parta výletníků u městečka Hope zahlédla Sasquatche – ale nejspíš nebyl pravý,“ dodal rychle Tony. „O nás už se nikdo nezajímá.“ Na samém okraji světla se mihl nějaký stín a Tony zvrátil oči. „Tedy nikdo kromě tebe a kromě něho.“

Kromě něho. Kevina Grovese. Jejich vlastního bulvárního novináře.

Po incidentu se strašidelným domem si naštěstí veškerou pozornost tisku přivlastnil Mason, a podle Masona se všechno točilo kolem Masona. Kevin Groves bohužel pod nánosem ega zaslechl takřka pohřbené kousky pravdy.

K jeho velkému zklamání, se poté, co bylo učiněno oficiální prohlášení – a když zemřou za záhadných okolností tři lidé, tak se oficiální prohlášení učinit prostě musí – nenašel nikdo, komu by se o tom, co se stalo, chtělo nějak moc mluvit. Jako by se všichni, vzhledem k tomu, jaké sortě lidí se podobné věci obecně stávaly, skoro styděli, že se stali svědky nějakých paranormálních jevů. Ve veřejném povědomí zaujímaly strašidelné domy místo těsně za mimozemšťany s análními sondami a lehce nad tisíc let starými mláďaty ještěrů. Kolektivní vědomí trvalo na racionálním zdůvodnění všeho, nač je bylo možno uplatnit, a zbytek odmítalo připustit, což vedlo k tomu, že se neukojený Kevin Groves potloukal kolem studia a z exteriérů býval začasté odváděn policií.

I když bylo jasné, že neochota mluvit ještě neznamenala, že by na tu zkušenost někdo skutečně zapomněl. Zdálo se, že ve zvukovém studiu je jisté místo, jemuž se v čase mezi 11.00 a 11.15 ráno i v noci všichni vyhýbají, a také Tonyho schopnosti se od té doby využívaly vždy, když jim mohly ušetřit nějaký čas nebo peníze. Lidi od televize se s věcmi mimo realitu setkávají každý den, a tak se jim – a několika málo dalším – podařilo začlenit je do vlastních životů bez větších potíží.

Dost pomohlo, že v srpnu byl Tony ještě pouhým produkčním asistentem, tím posledním kolečkem ve firemním soukolí, takže pokud byl původcem něčeho příliš bizarního, nebylo pro nikoho moc těžké to prostě ignorovat.

„Já bych pana Grovese tak rychle neodbýval, být tebou,“ poznamenal Jack s plnou pusou ovesných vloček s rozinkami. „Ve všem tom Masonově vychloubání to sice skoro zaniklo, ale nezapomínej, že o tvých činech oné noci zaznělo taky ledacos zajímavého.“

Tony si povzdechl. „Ano, mám ohromné a neuvěřitelné schopnosti.“

„Mluvíš s mrtvými lidmi.“

„No a? Taky mluvím se svým autem a bankomaty.“

„Jenže tobě mrtví odpovídají.“

„Cože, ty jsi nikdy neviděl žádný díl Na druhém břehu, když to ještě dávali šestkrát nebo sedmkrát denně? Mrtví očividně mluví s kdekým.“

„Ty…“ Mávl rukou.

Tony povytáhl obočí, jako by chtěl nedořečené komisařově poznámce přiřadit nějaký lehce oplzlý obsah.

Jack se ušklíbl a odmítl se nechat vyprovokovat. „Zaznělo i slovo čaroděj.“

„Jo, stejně jako slova masová halucinace a únik plynu. Jestli jsem tak mocný čaroděj, nemyslíš, že bych měl na práci něco důležitějšího než jenom tak postávat v jednu hodinu ráno u staveniště?“

„Cože, a odejít ze šoubyznysu?“ Jack si smetl z bundy pár drobků a zazubil se, až se ve světle pouliční lampy zalesklo jeho světlé strniště vousů.

Ten úsměv Tonyho znervóznil.

Což také bylo jeho účelem. A skutečnost, že to věděl, Tonymu nijak nepomohla.

„Půjdu si s panem Grovesem promluvit.“

„Nemůžu ti bránit.“

„Víš ty co, ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš.“

Jelikož říct „ty taky ne by byla ohromná hloupost, kousl se Tony do jazyka, zatímco důstojník jízdní policie zamířil k reportérovi.

„Střih! Dobře, máme to tam!“

„Tony,“ zazněl mu v uchu Adamův hlas „Běž pro Padmu.“

Rozhovor s Jackem ho zavedl skoro zpátky k přívěsu, o který se dělila maskérna s kostymérnou. Nakoukl tam otevřenými dveřmi a uviděl, že jediným člověkem uvnitř je Padma Sathayeová, oběť týdne. Připravená na svou scénu seděla na židli, jednou nohou obutou do špičatého střevíčku kývala dopředu a dozadu a četla Sladce divoké moře, milostný román od Elizabeth Fitzroyové. Jeden z těch starších, všiml si Tony.

„Padmo? Čekají na tebe.“

Roztržitě něco zamumlala v odpověď, ještě chviličku četla dál a pak knížku zavřela, když si ji předtím založila přehnutým papírovým kapesníčkem. „Bojím se, že jsem si vypěstovala odpornou závislost na brakové červené knihovně,“ řekla mu omluvným tónem, když vstala.

„Kdo říká, že je to brak?“

„V podstatě všichni.“

„Já ne.“

„Ale ty by ses nenechal přistihnout při čtení něčeho takového.“

„Taky jsem jich pár přečetl.“

Kvůli zaschlé krvi nemohla vyloudit tak široký úsměv, jak by chtěla. „Tak to jsi fakt citlivý hoch. Holt je tu nová doba.“

Pokrčil rameny a postavil se stranou, aby mohla projít. On je četl proto, že Elizabeth Fitzroyová byl pseudonym Henryho Fitzroye, svého času vévody z Richmondu a Somersetu, levobočka Jindřicha VIII., upíra a jednoho z jeho bývalých milenců.

Svým způsobem bývalého.

Svým způsobem… ne.

Henry Fitzroy – kníže lidí, kníže temnot – měl mírný sklon si lidi přivlastňovat. Co se jeho týkalo, Tony měl k těm jeho patřit už navždy.

Tonymu to většinou nijak nevadilo. Rád udržoval přátelské kontakty se svými bývalými. Vždyť Zeva potkával v práci každý den a občas si spolu i vyšli. S Henrym to tak bývalo taky. Ještě před pár měsíci by upírovi o tomhle nočním natáčení řekl, aby mohli být chvíli spolu, ale po incidentu se strašidelným domem jejich vztah poněkud ochladl.

Od doby, kdy bylo zřejmé, že Henry navázal jakési pouto s Chesterem Banem.

Dobrá, technicky vzato neochladl ani tak jejich vztah, jako ho spíš Tony ochladil sám.

Nelíbilo se mu, že se Henry stal součástí jeho denního života. On možná patřil Henrymu, ale tenhle seriál, tahle práce, byl jeho – a Henry měl prostě vysmahnout a přestat se kamarádíčkovat s jeho šéfem.

Kéž by měl dost odvahy, aby se Chestera Banea zeptal, jestli jsou ještě v kontaktu.

Když doprovázel Padmu přes ulici, všiml si, že u baterie monitorů stojí Everett, jejich maskér, a u nohou má pětilitrový kbelík falešné krve. Vedle něj postávala Alison Larkinová z kostymérny a rukama kreslila do vzduchu kostýmy tak živě, až s každým gestem hrozilo, že polije všechno kolem sebe kávou. Pokud Tony věděl, nevylila nikdy ani kapku. Vyhledal pohledem operátora generátoru, zvukové techniky… většina jeho práce spočívala v tom vědět, kde kdo je, aby je mohl v případě potřeby najít.

Jack a Kevin Groves už podle všeho odešli. Pravděpodobně nikoliv spolu. Tony aspoň doufal, že nikoliv spolu. Pokud ovšem Jack reportéra nezatkl za bezúčelnou potulku.

Ne. Ani tak ne. Jack dobře věděl, že Tony nechce mít toho reportéra ve své blízkosti ani na chvilku, třebas by ta chvilka zahrnovala policejní pouta. A nikoliv v laškovném smyslu.

„Pohyb, lidi, hejbneme kostrou!“ popohnal filmový štáb k činnosti Adamův hlas. „Máme tu ulici už jenom jednu noc a první štáb má všechno hotové!“

Padma, lehající si na chodník, se zasmála čemusi, co řekl Lee, a Mason lehce šťouchl svého kolegu do ramene. Petr nahnal oba herce na jejich místa, Adam si vyžádal ticho, a už se zase točilo.

Raymond Dark a James Taylor Grant hleděli na tělo, které jim právě dopadlo k nohám.

Nebyli jediní.

Tony zalétl pohledem ke střechám.

Sledovalo je ještě něco…

Úžasné.

Bylo to, jako by si vypěstoval nějakou zasranou schopnost odhalovat nadpřirozeno.

„Takže si teď musím dávat pozor, protože jsem hráč?“ Byl to jeden z posledních rozhovorů, které s Henrym vedl předtím, než přestal upírovi zvedat telefon. „Co jsem byl doteď?“

Henryho oči získaly lehce stříbrný nádech, neklamná známka toho, že nehluboko pod povrchem se probouzí Hlad. „Oběť. Ale těch je tolik, že jsi měl naději, že se ztratíš v davu. Teď z něho vyčníváš.“

Nechybělo mnoho a byl by odpověděl nějakým hloupým klišé ve smyslu, že si myslel, že je pro Henryho něčím víc než jen jídlem. Tvrdě v sobě ty tendence k teatrálnosti potlačil a zavrčel: „Neříkám, že neoceňuji tvou pomoc, ale já se o sebe starám už od svých čtrnácti.“

„Přežil jsi…“

„Jo, přesně to jsem měl na mysli. Už dlouho předtím, než jsi přišel ty, abys mě vodil za ptáka, jsem přežíval celkem v pohodě.“

„Teď se situace změnila.“

„A to ti dává právo držet mě v zubech po zbytek života?“

„Cože?“

Pak už to šlo s jejich rozhovorem z kopce, ale bylo jasné, že pokud Tony vycítil na střeše nějakého nadpřirozeného pozorovatele, vnímal nejspíš Henryho, který si zrovna hrál na Matku kvočnu noci. Jasně, o tomhle natáčení Henrymu neříkal, ale Henry měl teď v branži vlastní kontakty.

Hrubým gestem vykázal svůj pocit do patřičných míst.

*

„CB Productions, co pro vás můžu udělat? Ehm-ehm. Hm-hm.“ Amy si strčila sluchátko pod bradu, levou rukou mávla víceméně Tonyho směrem, zatímco pravou něco škrábala do notýsku po své pravici. „Ne, je mi líto, není to možné.“

Během druhé poloviny hovoru přešel k jejímu stolu a všiml si, že Amyiny nehty nejsou jednolitě černé. Na každém nehtu se jí skvěla maličká bílá lebka naražená na kůl.

„Podívejte…“ Metodicky přeškrtala vše, co zatím napsala. „Co kdybych vás prostě přepojila na vedoucí kanceláře? Dobře. Tak nezavěšujte.“ Stiskla tlačítko pro přidržení hovoru, zavěsila sluchátko a v blikajícím červeném světle se na Tonyho zamračila. „Co tady děláš? Dneska v noci máš být u druhého štábu.“

„Šéf mě chtěl vidět.“ Tony se rozhlédl kolem a všiml si, že místo Rachel Chou, vedoucí kanceláře, je očividně prázdné.

„Neměla bys jít hledat Rachel?“

„Proč?“

Kývl k telefonu.

Amy se ušklíbla. „Dneska tu není. Ten osel může čekat na drátě, dokud se nevrátí, mně je to jedno.“

„Hezké.“ Tony jí zvedl jednu ruku a pozorněji si prohlédl její nehty. „Ty lebky ve tmě svítí?“

„Hm.“

„Vlasy taky?“ Její tvář lemovaly bílé prameny vlasů. Vedle černočerného zbytku hřívy vypadaly trochu nazelenale.

„Ale dej pokoj, to je moc laciné.“ Sklonila víčka a zvedla bradu. „Ale moje oční stíny svítí.“

Tony, který se snažil přijít na to, proč mají být ve tmě svítící vlasy lacinější než ve tmě svítící oční stíny – a lebky – se naklonil, aby si je prohlédl zblízka.

„Nedělej to, Amy. Donutí tě dívat se na staré černobílé filmy.“

„Co nemá dělat?“ zeptal se Tony a otočil se právě včas, aby viděl, jak se zavírají dveře postprodukce a do kanceláře vchází Zev.

„Vypadala, jako by se chystala navázat nezdravý vztah.“

„To tak. A co je špatného na černobílých filmech?“ Amy se naklonila doprava, aby na hudebního dramaturga lépe viděla.

Zev se zazubil zpoza stínu svých černých vousů. „Pořád je přetáčí zpátky, aby mohl komentovat, jak ty scény tenkrát točili.“

Vytrhla ruku z Tonyho dlaně. „Dělá si srandu?“

„Ne, ale…“

„Ty vole, měl by ses trochu víc snažit, aby sis zařídil nějaký společenský život.“

„Míval jsem ho,“ kývl Tony k Zevovi. „Než mi dal kopačky.“

„Jo. Jaké překvapení.“

Zev si strčil ruce do předních kapes riflí a zamyšleně se zamračil zhruba Tonyho směrem. „Myslel jsem, že dnes večer děláš u druhého štábu.“

„Taky že jo.“

„Chce s ním mluvit šéf.“ Amyin tón naznačoval poslední večeři, poslední přání, poslední pomazání.

„Proč?“

Tony pokrčil rameny. „Já nevím.“

Všichni tři se současně otočili k zavřeným dveřím šéfovy kanceláře. Ošoupané dřevo nic neprozradilo.