PRÁVĚ VYŠLO

ST - Pred zneuctenim Peter David

PŘED ZNEUCTĚNÍM

Cyklus Star Trek


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 25.10.2017


PŘIPRAVUJEME

Ofenziva ceskych zemi Jan Kotouč

OFENZIVA ČESKÝCH ZEMÍ

Cyklus České země

Cena: 398,- Kč
Vyjde: 14.11.2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

448,- KčGlen Cook: Děj se vůle Noci

Cyklus Zástupci Noci, díl třetí
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Fantasy
130 x 200
brož
Jiří Mann
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Raymond Swanland
553
978-80-7456-295-2
17.12.2015
Na skladu
Dej se vule Noci

Největší tajemství Pipera Hechta spočívá v tom, že umí zabíjet bohy. A není zase tak velké tajemství, že kromě toho umí vítězit ve válkách.

Piper Hecht je proto nebezpečný, ale kvůli svým schopnostem a pověsti se v nebezpečí ocitne také on sám – hrozí mu smrt ze strany jeho nepřátel, kteří se buď obávají toho, čeho by mohl být schopen, nebo se mu chtějí pomstít za to, co už dokázal; a hrozí mu i smrt z rukou vlastních spojenců, kteří chtějí jeho vojenské schopnosti využít ke svým vlastním cílům.

Piperova sestra Heris a jeho předek Cloven Februaren, Devátý neznámý, chtějí Hechta zapojit do vlastního boje proti návratu temného boha. A pološílená císařovna Katrin chce, aby vedl armády Grailské říse na východ do křížové výpravy proti pramánům, dávným souvěrcům.

A mezitím se svět všude kolem nich mění. Zimy jsou každým rokem delší a mrazivější a moře čím dál mělčí. Země na severu a vrcholky pohoří pokrývá vrstva sněhu a ledu. Síla Studní moci na celém světě slábne. A staré zlo, Zástupci Noci z časů před časem, se začíná vkrádat zpátky na svět…


Související odkazy:

Autorův profil na Legii


Ukázka

 

1. Grailské císařství: Les Noci

Ze sedmdesáti Vybraných, kteří opustili mrazivý Sparmargen, zbylo osmnáct. Svatí lovci mířili na jih. Většina byla vážně zraněná, nebo si odnášela nějaký šrám. Pět jich muselo být přivázáno k sedlům. Jakmile zastavili před branou, zjistili, že Drengtin Skyre vychladl. Byl už mrtvý dlouho. Jeho kůň byl ochromený děsem.

Na bráně nebylo nic zvláštního. Díra v ohradě. Na této straně byl led pokrytý vrstvou přemrzlých sněhových vloček. Divoký vítr bezcílně smýkal suchým listím. Svět za hrazením byl možná teplejší. Vítr nedokázal listím hnout. Bylo nasáklé vodou.

Otrhaní, bledí poutníci s kostmi a malými lebkami zapletenými ve vlasech hleděli na zmrzlý les. Skrz bezlisté stromy stěží rozeznávali jakousi stavbu ze šedého kamene. Svatí asasini doufali, že svou oběť dostihli. Že konečně dokončí vyčerpávající lov.

Ze skupinky vyjel Krepnight, Vyvolenec. Vzal na sebe podobu vzdáleně připomínající lidskou bytost. Byl božským artefaktem. Na levé ruce měl sedm prstů. Na pravé šest. Prsty u nohou se toho uspořádání držely. Na těle neměl ani chloupek. Kůži měl neuvěřitelně napnutou a lesklou. Zářila jedovatou zelení hlenu s nepravidelnými rudohnědými fleky. Ostře vystupující lícní kosti hrozily, že kůži protrhnou. Měl oči velké kočky a ostré, početné zuby, na zadních hranách vroubkované.

Krepnight, Vyvolenec, za svůj působivý zjev vděčil představivosti Kharoulka, Větronoše. Byl stvořen pro jediný účel. Svůj cíl měl téměř na dostřel šípu.

Krepnight, Vyvolenec, pobídl vyděšeného oře. Ignoroval zašlý brothský nápis u brány: POZOR VLCI A DLACI. Stejně neuměl číst.

Číst neuměla ani většina jeho společníků. Ne jazykem této země.

Krepnight, Vyvolenec, popojel o čtyři sta yardů. Stál sotva sto stop od malého hradu. Padací most byl dole, klenul se nad osm stop širokým vodním příkopem.

Krepnight, Vyvolenec, nemohl bez pomoci překročit tekoucí vodu. Voda v příkopu byla v pohybu.

Voda nebyla podstatná.

Do hrudě artefaktu se zabořil šíp. Prošel skrz a ze zad zůstalo trčet čtrnáct palců. Dřík byl silný, opatřený hrotem, který dokázal probít brnění. Krepnight, Vyvolenec, se po nárazu zhoupl a zkameněl v sedle.

Kolem něj vířil ostrý, studený vzduch. Cítil každý nádech.

Dělat nemohl nic.

Přes padací most se přiblížili dva staří muži. Jeden nesl železnou lopatu, druhý rezavou halapartnu. Muž s lopatou uchopil otěže oře božského artefaktu a chtěl ho odvést. Kůň se třásl děsem. O sto yardů dál, na okraji strže, použil muž s halapartnou svůj nástroj, aby dostal jezdce ze sedla.

Muž se zřítil do úzké průrvy.

Oba starci zaházeli nehybné tělo hlínou, kameny, roštím, a zahrnuli spadaným listím.

Světlo odešlo. Uplynul delší čas. Ze stromů tiše přihlíželi havrani. Vlci přišli prozkoumat padlý artefakt a pobavit se jeho neštěstím.

Po nějaké době našli božský artefakt poutníkovi společníci a vykopali jej. Jeden zlomil těžký šíp a vytáhl dřík. Krepnight, Vyvolenec, ze sebe oklepal hlínu a listí a vyhrabal se na nohy. Vrány ve větvích vesele tlachaly o té skvělé taškařici. Vlci si udržovali odstup, ale řeč jejich těl prozrazovala kruté pohrdání.

Mezi Vybranými byli šamani. Drželi se v blízkosti Krepnighta, Vyvolence, když se znovu vydal k hradu. Potlačili moc vody. Tucet mužů se mu drželo na dosah, když Krepnight, Vyvolenec, překročil padací most a vnesl svou božskou vůli do venkovské tvrze.

Oslepující záblesk. Strašlivý řev. Tisíce jehel agonie. Nezvratná smrt pro Krepnighta, Vyvolence, i pro všechny, kdo kráčeli s ním.

Zatímco mrtvoly se ještě kroutily a škubaly sebou, vlci se vrhli na všechny muže, kteří neuposlechli varovný nápis.

Tři mladší jezdci, které jejich vůdce nechal za branou, prchli, aby podali zprávu o neštěstí.

Havrani je vyprovázeli posměchem.

Noc nechová žádnou zvláštní lásku k těm, kdo se považují za její oblíbence. Z těch tří padli dva za oběť bezcitným menším Zástupcům. Poslední zešílel, a když se konečně probil zpět, nebyl schopen sdělit nic užitečného.

Jeho návrat byl zprávou sám o sobě.

Jeho bůh jej odměnil, jak to bohové dělají. Pozřel ho.

 

2. Lucidie: V Oku Gherigu a Stín Idiamu

Vítr měl ostří jako rezavá pila. Takovou zimu v lucidijské poušti nepamatoval nikdo, kdo byl naživu. Určitě ne v období, které ještě nebylo skutečnou zimou. Někteří už sníh viděli – v dálce, na špičkách nejvyšších z vysokých hřebenů hor.

Z kamenné věže na vrcholu Tel Moussy byl výborný výhled na míle daleko. Postavili ji křižáci, aby byli včas varováni před nájezdníky z Qasr al-Zedu. A poté co byli rozdrceni u Studny dní, obsadil strážní věž Indala al-Sul Halaladin, nositel Meče bohů. Nyní byla domovem zoufalých uprchlíků z Dreangeru, kteří sloužili Muqtabovi Ashef al-Fartebi ed-Din, kaifovi z Qasr al-Zedu.

Krutý vítr pročesával šedivějící vlasy a vousy Nassima Alizarina. Říkali mu Hora. Byl to chlap tak velký, že ho unesli jen váleční oři ze západu. A když cestoval, potřeboval jich celou karavanu. Rychle se opotřebovávali.

Nassim se pomalu otáčel. Tu pozorovatelnu si Nevěřící vybrali dobře, postavili ji na prastarých základech. Stovky armád táhly všemi možnými směry kolem už od dob, kdy člověk vynalezl válku. Nassim věděl, že přitáhnou další – a že to nebude trvat dlouho.

Od jihu se blížil osamělý jezdec. Zuboženě se hrbil v sedle. Byl to ten stařec, Boun, vracel se z okruhu předsunutých hlídek Sha-lugů, rozmístěných podél vzdálených hranic s křižáckými státy. Za Bounem, přikrčená jako zlověstná sfinga, se na obzoru rýsovala temná silueta Gherigu, křižácké pevnosti, kterou žádný ubohý smrtelník nedokázal dobýt. Gherig ovládalo Bratrstvo války. Čas od času se ti neohrožení bojovní kněží přihnali k Tel Mousse v naději, že vypudí sha-lugského uprchlíka. Hora jim jejich snahu neusnadňoval. I v nejlepších časech měl méně než čtyři sta následovníků roztroušených po celé říši míru. Jeho válka s bývalým přítelem Gordimerem Lvem, maršálem Sha-lugů, se nevyvíjela dobře. Většina Sha-lugů souhlasila s tím, že vražda Nassimova syna Hagida byla opovrženíhodná, přesto však v jejich očích nedokázala ospravedlnit krveprolití mezi bratry ve zbrani.

Podstatou al-Pramy byla podřízenost. Podstatou existence Sha-luga byla disciplína.

Pán duchů, al-Azír er-Selim, se připojil k Nassimovi. Proklínal dotěrný vítr. Potichu. Hora netoleroval ani rouhání, ani vzývání démonů. „Je to Boun?“ zeptal se Az. Jeho oči se generálovým nemohly rovnat.

„Ano. A nepřináší dobré zprávy.“

„Hm?“ Az se podíval na sever a lehce k východu, směrem k Idiamu, nejvražednější z pouští. Az se špatných zpráv bál. Kdyby byly opravdu zlé – tak zlé, že by Muqtaba al-Fartebi ztratil zájem o podporu sha-lugské odštěpenecké frakce, zůstal by jediným bezpečným místem Andesqueluz. Prokleté město.

Hora mu četl myšlenky. „Tak zle nikdy nebude. Lucidijci potřebují každý meč. Hun-tai Atové je ohrožují ze severu i z východu. Až se Tsistimed Zlatý vypořádá s Ghargalicenskou říší, bude na řadě Lucidie.“

Pod nimi stoupal k věži vyčerpaný jezdec. Zvládne to? Zbývá mu dost síly?

Boun byl starý, ale ti, kdo jej znali, by nikdy nevsadili proti němu.

„Jak to, že ještě žije?“ zeptal se Nassim.

„Hm?“ Pán duchů teď sledoval dvojici bodů jižně od linie, která půlila Idiam. Díval jsem se směrem k řece Abhar a severnímu konci sladkovodního jezera, kterému místní říkali Zebalské moře. Sotva ve vzdálenosti jednodenního pochodu obvykle bývalo vidět, jak se jezero za slunných dnů třpytí. Na jižním okraji jezera ležela vesnice Chaldar, kolébka chaldarejského náboženského omylu. Poblíž Chaldaru ležela jedna ze Studní Ihrianu. Az si nevybavoval její jméno.

Začínaly ho trápit problémy s pamětí.

„Tsistimed, Pane duchů. Jak to, že je pořád naživu? Vládne všem králům Hun-tai Atů už dvě stě let.“ A stále plodil syny, kteří se proti němu vzbouřili, jakmile dospěli.

Az pokrčil rameny. „Kouzla.“ Univerzální odpověď. „Pojďme uvítat Bouna u ohně.“

„Okamžik.“ Nassim se upřeně zadíval směrem ke Gherigu. A trochu také severně od oné tvrze, ke Studni dní, kde křižáci utrpěli zatím nejhorší porážku. Rychle ukazoval, tady, tam, támhle, a jmenoval studny Ihrianu. „Studna paměti, Studna vykoupení,“ a tak dále. „Když je všechny spojíš čárami, vymezují ty čáry skoro dokonale Planinu soudu.“ Kde byly v průběhu věků vybojovány stovky bitev. Kde se podle všech čtyř náboženství, která mají kořeny ve Svatých zemích, má odehrát poslední boj mezi Bohem a Odpůrcem.

„Opravdu?“ odpověděl Az. Byl vzdělaný, ale o náboženství se zajímal jen tolik, aby mezi fanatickými věřícími dokázal přežít. „Může to mít spojitost se slábnoucí silou studní? Nebylo by lepší, kdyby Indala povraždil křižáky na Planině, místo pustiny nad Studnou dní?“

„To je námět k přemýšlení. Pro někoho, kdo má s Nocí společného víc než já.“ Nassim zamířil dolů po schodech.

*

Boun se ke své přezdívce hodil. Masa na něm moc nebylo a kůži měl nezdravě bledou. Az se bál, že se jejich družina brzy zase smrskne. Zbývala jich už jen hrstka. A jejich kapitán byl kdesi v dáli, někým jiným. Nebesa ani Zem mu nedávaly na vybranou.

Někdo přinesl pro Bouna, Aze a Nassima hovězí vývar. Horovi důstojníci se shromáždili. Boun byl nejblíže ohni, ale nepřestával se třást. Hora nařídil přiložit. Boun zmodralými prsty sevřel misku a usrkl. Začínal rozmrzat, vykukoval do světa s úlevou, že blízko sebe vidí Aze.

„Žádný veselý zprávy,“ zaskřehotal stařec. „Zapomněli na nás.“ Ale to nebylo to, co jim přišel sdělit. „Jinak. Nezapomněli. Nepůjdou proti maršálovi. Kašlou na to. Rashal, to je jiná. Sejmuli by ho, kdyby ho dokázali vylákat z úkrytu. Lev by to udělal sám. Ale z Gordimera si ještě nikdo nezoufá tak, aby šel proti němu. Našich tajných přátel ubývá. Prý nenabízíme žádnou alternativu, jen konec současného stavu.“

Hora si povzdechl a zabořil se do nízkého divanu. Byla to pravda. Šel do války proti Gordimerovi a er-Rashalovi al-Dhulquarnen. Přes svou zkaženost byli ti dva v kaifátu al-Minphet zákonem. Alespoň Gordimer jím stále byl. Sha-lugové a Víra vážili více než souhrn jakýchsi zločinů. Nad vším ostatním stál maršál. A zákon. Jinak by Dreanger upadl v chaos. Svaté země by byly ztraceny.

Lucidie – kaifát Qasr al-Zed nedokázal skoncovat s nájezdníky. Indala al-Sul Halaladin byl starý. A na rozdíl od Gordimera byl příliš čestný, než aby veškerou moc uchvátil pro sebe. Skláněl hlavu před rozmary svého kaifa. A musel se soustředit na neustále rostoucí hrozbu Hun-tai Atů.

„To je pravda,“ řekl Hora. „Podlehl jsem emocím. A vás všechny jsem stáhl s sebou. Pro Muqtabu al-Fartebi jsme stejná lůza jako Gisela Frakier.“ Giselu Frakier tvořili ti nejvíce opovrhovaní z Věřících, pramáni v žoldu nepřátel Víry. Gisela Frakier střežila hranice Rhunu, podporována profesionálními vojsky východního císaře.

Dávné kmenové třenice dohnaly některé Věřící k začlenění do Gisely Frakier. V dobách před zjevením zprostředkovaným rodinou Zakladatelů hrálo náboženství v kmenových identitách klíčovou roli. V celé oblasti nyní požehnané Vírou se kmeny rovnoměrně hlásily k devedijským, chaldarejským a animistickým náboženstvím.

Z úst Nassima Alizarina zněla slova „Gisela Frakier“ hůře než „apostata“.

„A máme vůbec kaifa?“ prohodil Nomun. Nomun se přidal k rebelům, když Lev odvlekl jeho dceru do Paláce králů v al-Qarnu. Nomun byl v poli skvělým velitelem. Navíc byl zběhlý v knižní moudrosti a měl pověst dokonalého ranhojiče. Jakmile jejich počet vzroste, budou to právě tito Nomunové, kdo ukončí tyranii v al-Qarnu.

„Máme kaifa?“ zeptal se Nassim.

„Al-Fartebi je zase nemocný. Nikdo to neřekne nahlas, ale mluví se o jedu.“ Jako vždy, když významný muž onemocní. A když se to týká Muqtaby al-Fartebi, tak ještě více než u ostatních. Muqtaba nechal svého předchůdce otrávit. Mluvilo se o potřebě odstavit Muqtabu na vedlejší kolej kvůli hrozbě Hun-tai Atů, znovu ožívajících křižáckých států a vzrůstajícímu tlaku z al-Minphetu. Nebýt Indaly al-Sul Halaladina, byl by už Muqtaba mimo hru. Celý svět se bál Indalovy nevole. Někteří věřili, že Hun-tai Atové drží své běsy na řetězu jen proto, aby neoslabili ducha bitvy u Studny dní.

„Mluví se o tom, kdo by měl nahradit al-Fartebiho. Indala tu roli odmítá. Jako vždy. Ale dva z jeho synů nejsou vůči této myšlence tak přezíraví.“

Občanská válka? Ověřená možnost, jak získat postavení bez ohledu na původ. „Indala ze svých synů vychoval válečníky. Kaif by měl být svatý muž,“ řekl Nassim.

Několik mužů se ušklíblo. Rodilí Lucidijci, všichni. Jen málo kaifů z nedávné minulosti bylo opravdu svatých. Říkalo se, že Muqtaba za své četné nemoci vděčí oddanosti hříchu. Obzvláště zálibě v konzumaci absintu.

Hora upřel zrak na Bouna. Zdálo se, že Boun se scvrkl do sebe. „To všechno pro nás nic neznamená. Naším světem je Tel Moussa a stráž u Gherigu.“

Al-Azír er-Selim poznamenal: „Je tu možnost vrátit se na západ.“

„Ne pro Nassima Alizarina. Já zůstanu. Splním svou povinnost. Když budu muset utéct do Idiamu, uteču. Počkám si na kořist. Můj čas přijde. Bůh vydá hříšníky do rukou spravedlivých. Budu trpělivý jako Hora.“

Az a Boun se neklidně zavrtěli. Znali Idiam. Prošli prokletým městem, Andesqueluzem. Oba věděli, že „Hora“ je překlad jména hlavního boha z panteonu, který v těchto místech vládl před příchodem nových náboženství. Měli v živé paměti šílence, kteří se snažili o zmrtvýchvstání padlých bohů.

Ašer a Aštoret, nevěsta Hory, vzpomínka na ně vystupovala ze starobylých basreliéfů zejména na zdech Andesqueluzu. A stačil by jen jeden mág a absence svědomí, aby na svět přivedl zlo. Er-Rashal al-Dhulquarnen už se pokusil vzkřísit dávný děs Dreangeru, Sesku, Nekonečného.

„Azi?“ vyzvídal Hora. „Něco tě trápí?“

„To co vždy. Hrůza z machinací se Zástupci noci. A z lidských pěšáků ve službách Noci.“

Hora zlehka pokynul hlavou. „Díky za připomínku. Mým velkým hříchem je sobectví. Moje touhy přehlušují spásu našich duší.“