PRÁVĚ VYŠLO

ST: Pribehy od Kapitanova stolu Antologie

PŘÍBĚHY OD KAPITÁNOVA STOLU

Cyklus Star Trek


Cena: 318,- Kč
Vyšlo: 17.12.2018


PŘIPRAVUJEME

Hradba zapadu Juraj Červenák

HRADBA ZÁPADU

Cyklus Dobrodružství kapitána Báthoryho

Cena: 468,- Kč
Vyjde: leden 2019


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

298,- KčPetr Heteša: Sex, drogy & cyb'n'roll


Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
-
Renata Heitelová
Robert Pilch
Marek Okoń
440
978-80-7456-120-7
25. 9. 2012
Na skladu
Sex, drogy & cyb'n'roll

Koupit elektronickou verzi

Není to tak daleká budoucnost. Rolling Stones možná ještě hrají, i když sešroubovaní ze spousty implantátů. Úžasné a skvěle prosperující město New Chrome je tvořeno osmi šestipodlažními levely, z nichž čtyři jsou nad zemí a čtyři pod zemí. Jedná se ovšem o dva úplně odlišné světy.

Horní ovládá software, spodní drogy. Jerry Gibwill se shodou okolností pohybuje přesně na rozhraní těchto dvou tak protichůdných světů. A proto když dojde k jejich neodvratnému konfliktu, ocitá se nechtěně v centru dění. Ale není to konflikt mezi lidmi, nýbrž roztržka právě mezi softwarem a drogami. Když pak kolem Jerryho začínají umírat jeho přátelé, rozhodne se to řešit po svém. Pořídí si pistoli. A pak začne ten pravý kyberpunkový mazec...

Samostatný román.


Související odkazy:

Rozhovor L. Vaníčka s autorem (16.5.2010 – Topzine)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (25.2.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor M. Stručovského s autorem (28.4.2008 – Neviditelný pes)

 

Autorův profil na Legii

Autorův profil na Topzine (L. Vaníček)

Medailon autora od J. Pechance (23.2.2009 – Neviditelný pes)


Ukázka:

 

I.

Prolog

 

1.

 

Možná to město nepoznáte. Asi si řeknete: tohle přece není New Chrome? Ale věřte, je to New Chrome. Je to skutečně to vaše skvělé a úžasné New Chrome, zabírající plochu 5 000 hektarů, se čtyřmi levely, každý o výšce dalších šesti až osmi podlaží. Jasně že je to New Chrome, ta technicistní městská struktura, ten podivuhodný biologický stroj narvaný vlastními plícemi, srdci, játry i ledvinami a taky hodně tlustým střevem. A hlavně elektronikou se všemi těmi procesory, usměrňovači, stabilizátory, tištěnými spoji, optickými snímači, superskalární architekturou, asynchronním vysíláním, dekodéry, terminály, selektory, datovými sběrnicemi, řadiči a dalším kyberbalastem.

Možná teď zrovna sedíte někde ve třetím podlaží druhého levelu, třeba ve snobském milionářském baru Black Cat, a dáváte si skvělé Sauvignon Blanc 200 Lynham s intenzivní vůní čerstvě posečené trávy a typickou kořenitostí. A vůbec netušíte, že za stěnou, co máte za zády, probíhají hlavní nosníky šílené stavební konstrukce, jejichž průměr je šest metrů a jsou z nejlepšího polymerového betonu kombinovaného s titanovou ocelí a fermitem. A pod nimi pak ještě vrtané piloty, které celé to bláznivé termitiště drží tak nějak pohromadě a jež jsou opřeny o skálu v hloubce šedesáti metrů. Tušíte vůbec, že mezi nimi jsou pod zemí ještě další čtyři levely, z nichž každý je vysoký kolem patnácti metrů? A v každém je opět vpreparováno město? Napadlo vás to vůbec někdy? Fakt, nekecám. Je tam také město. Ale trochu jiné než to nahoře. Věřím, že o tom nemáte ani páru, protože vám to může být ukradené. Ale i toto je New Chrome.

Podzemní město, jehož hlavní náplň tvoří elektrárny, transformátorovny, strojovny, regulační tlakové stanice, soustavy agregátorových jednotek, strojovny klimatizace, čističky vody, filtrovací zařízení, pohonné jednotky dopravních systémů, strojovny metra a výtahů, lanovek, railtransů, servisní střediska. A hlavně koridory milionů kilometrů kabelů, bez kterých by to vaše skvělé New Chrome nepřežilo ani hodinu. A věřte, že kdysi tudy dokonce jezdilo i metro. To už by si ale mohli pamatovat jenom vaši rodiče. A museli by mít sakra skvělou paměť. Protože teď jezdí jenom v těch vašich horních čtyřech levelech. Koneckonců, pro koho by tak asi dole jezdilo? Pro vás určitě ne a nikdo další už pro vás neexistuje. A tak tam dole po něm zůstaly jen prázdné tunely, vozovny, transformátorovny, opravárenská střediska. Jestli si ale myslíte, že tyto prostory zůstaly prázdné a opuštěné, tak to rozhodně ne. Je v nich daleko živěji, než když to metro ještě fungovalo. Asociálně živěji, jak byste asi řekli vy u té sklenice skvělého vína.

Je mi jasné, že pro vás existují jen ty vaše čtyři nadzemní a pak taky ty dvousetmetrové mrakodrapy nad nimi, které ční k nebi jako ostny pravěkého zvířete. Znáte jen New Chrome tvořené kavárnami, restauracemi, bazény, galeriemi, muzei, administrativními pracovišti, školami, univerzitami, výzkumnými ústavy, tělocvičnami a fitnesscentry, supermarkety, hotely, bankami, zábavními parky, kasiny, sázkovými kancelářemi a dalšími blbostmi, zatímco spodní levely, podzemní, vám neříkají vůbec nic. Myslíte si, že nejsou pro váš život podstatné. Ale to je omyl. Jsou. A to hodně.

Možná to ani vědět nechcete. Ale kromě té spousty technických zařízení je tam také život, i když poněkud jiný než váš. Podniky velmi pochybného určení a úrovně, se vstupem na vlastní nebezpečí. Jejich návštěvníky byste označili za vyložené asociály a rozpadlé existence, které horní čtyři levely vyvrhly. Tedy vy. Zajímalo vás vůbec někdy, kam se ti lidi, co nestačí na rychlý superživot ovládaný stále více křemíkem, nanotechnologiemi, tištěnými spoji a kyberprostorem, podějí? Přemýšleli jste o tom někdy? Kam jinam než dolů.

Prostě skutečný underground se vším všudy. V jednom fejetonu jsem dokonce kdysi četl, že zatímco úplně nahoře bydlí šlechtěné kočky, pár podlaží pod nimi čistokrevní psi, v přízemí pak mix těch, co neudrželi svůj pohlavní pud na uzdě a zkřížili se kdoví s čím (i když pořád docela civilizovaným), pod zemí už jenom asociální krysy. Ovšem bez nich by tohle město nefungovalo. Protože i velice ušlechtilá kočka sem tam vyprodukuje velice neušlechtilé sračky. Zdá se vám to trochu drsné? Jo, je to drsné. Ale je to tak.

Jasně, vy nahoře si můžete dát v luxusní restauraci s křišťálovými lustry a mramorem obloženými stěnami kachní prsíčka s nadívanými křepelkami a k tomu Hennessy. A dole? Tam prošlé hovězí nadívané ovesnými vločkami a k tomu surovou vodku. Ovšem jako zákusek je v nabídce pervitin, extáze a v některých lepších podnicích i heroin, koks nebo LSD. Odkud si myslíte, že vaše manželka sehnala kokain? Odkud si myslíte, že se bere to nejdražší zvrácené porno, které kupujete na černém trhu?

Takže takhle nějak to je.

Chtěl jsem vás na to upozornit předem, protože až budete v tom svém luxusním obývacím pokoji na čtvrtém levelu, v klimatizovaném pokoji, jehož dvě strany tvoří celostěnové plazmové obrazovky (z nichž je jedna napojena na simscreen), s nohama na stole a vedle nich láhev francouzského koňaku, číst tuhle knížku, tak možná nebudete věřit, že tohle je také New Chrome. Ale je. Možná to bude odporovat vaší logice a víře v tento svět. Možná se budete ptát: Minus druhý level? Co to proboha je? To snad jsou jenom nějaké transformátorovny, ne?

Zapomeňte na to.

To je sex, drogy a cyb’n’roll.

To je také New Chrome, ve kterém žijete.

 

II.

Sladké sny

 

2.

 

Probudil jsem se vedle Loly. Nevím, jestli celá ta story začala zrovna v tuto chvíli a v tomto okamžiku, ale když si to celé promítnu zpětně, tak asi jo.

Lola má temně rudé, téměř hypermanganové vlasy, které na polštáři vypadaly jako rozlévající se žhavá láva. Ostatně Lola byla skutečně žhavá. Vždycky byla žhavá. Lola je totiž sopka, dřímající v hlubinách New Chrome. A jsem si jistý, že až jednou exploduje, tak to bude stát za to. Jednu takovou explozi mi předvedla včera, ale bylo to jen mezi námi dvěma. Nic, co by se dostalo až nahoru. Přesto se strop tavil a padaly na nás fialové hvězdy.

Opatrně jsem vstal, abych ji nevzbudil, a přešel do malé koupelny. Velké zrcadlo přes celou jednu stěnu zareagovalo okamžitě. Popřálo mi příjemný vstup do nového dne, oznámilo mi datum a čas a po jeho stranách se vygenerovaly obrázky s doporučenými účesy na dnešní den, barevné palety s očními stíny, líčením a kdoví čím ještě. Vůbec nepochopilo, že před ním stojím já, a ne Lola, a že prostě žádnou obří kometou rudých vlasů nedisponuji, abych si ji mohl dle jeho návodu upravit. Zašklebil jsem se na něj a ono mi oznámilo, že vypadám skvěle. Bylo fakt dokonale ochočené. Derga Corpyn.

Docela by mě zajímalo, kde to Lola vzala. Tady, v minus druhém levelu, to byla stejná anomálie, jako kdyby někdo v plus druhém chtěl chovat králíky a slepice. Technologie, která sem záhadným způsobem prosákla z vyšších levelů. A jak, to snad věděla jenom Lola. Ale při jejích kontaktech mě to ani nepřekvapovalo.

Police táhnoucí se podél tří stěn obložených černým marconem byla zaskládaná flakóny s parfémy, plastovými lahvičkami se šampony, depilačními pomůckami, injekčními stříkačkami, balíčky cracku, cigaretami a záhadnými tyčinkami, které jsem v životě neviděl. Možná vstupy do jiných světů. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a znova se podíval do zrcadla. Pochválilo mě, že jsem hvězda a že určitě budu mít skvělý den. No, aspoň někdo pro mě má pochopení.

Vrátil jsem se do ložnice, kde na obrovském dvojlůžku ležela na břiše pořád tvrdě spící Lola s hypermanganovými vlasy. Naproti posteli byla zeď vyskládaná ze samých reproduktorů, že to skoro vypadalo, jako by to byla tapeta. Naprali jsme to včera do sebe docela odvážně. Fakt to mělo grády. Pustila tam starý fláky, mám dojem, že tomu říkala Led Zeppelin, a osolila to tak, že nám vibrovaly ruce, nohy, těla a pak i vnitřnosti a ta závěrečná extáze pak byla opravdu vplynutím do jiného šíleného a bezrozměrného vesmíru. Led Zeppelin. V životě jsem o nich neslyšel, ale tutově se po nich mrknu. Nic tak dokonalého mi ještě nikdy střeva nerozvibrovalo.

Vzal jsem z nočního stolku rtěnku a odhrnul hypermanganové vlasy z Loliných nahých zad. Potom jsem jí na ně napsal Ahoj, byla jsi skvělá. To poslední dlouhé á mi vyšlo až někde tam, kde se její hladká kůže rozdvojovala na dvě půlky. Neprobudila se. Spala jako zabitá. Asi si to nepřečte. Pokud ji na to neupozorní to její přechytralé ochočené zrcadlo od Derga Corpyn. Potom jsem ji ještě opatrně políbil nad o. Byla fakt skvělá.

 

3.

 

Vyjel jsem až na kostru očesaným průmyslovým výtahem v podobě klece opláštěné obyčejným drátěným pletivem do minus prvního levelu. Skřípal, jako by se naposledy pohnul někdy v pravěku. Hala přes dvě patra kdysi sloužila jako opravárenské depo metra. Teď už v ní ale nebyly patrné ani ty koleje, přes které byla položena prkna, překližky, ocelové pláty a podobně.

Nad kolejištěm se klenula poměrně široká ocelová lávka, na níž teď pospávalo asi osm nebo deset podivných existencí zachumlaných v dlouhých neforemných kabátech, určitě ukořistěných na skládce před centrální spalovnou. Nepochopil jsem, proč si ustlali zrovna na té lávce. Možná aby se přes ni nedalo chodit.

Na bývalé pneumatické rovnací stolici u stěny prorostlé spoustou kabelů a trubek postával míšenec s dlouhými copánky propletenými skleněnými korálky a nabízel stínění karty. O kus dál na zemi seděl holohlavý kluk, kterému mohlo být stěží dvacet, s ležérním cigárem v hubě. Kokainový dealer měl asi přestávku.

Zvláštní přítmí celého prostoru mu dodávalo notnou dávku magičnosti. Byl osvětlen jenom klasickými průmyslovými lampami ve tvaru povadlých zvonů zavěšenými těsně pod stropem, z nichž ovšem svítila stěží třetina. Zapálil jsem si camelku, když se z boční chodby vynořila dvoučlenná policejní hlídka. Do copánkového míšence jako když střelí. Sklonil hlavu a začal mizet dlouhými kroky, které bych od něj nikdy nečekal. Najednou měl ty nohy dvakrát delší. Prošel kolem mě, hledě hluboko do země. S holohlavým klukem, sedícím na zemi a opřeném o stěnu, to ani nehnulo.

Seana v policejní uniformě jsem poznal. Znal jsem ho a on znal mě. Ostatně věděl, že kdysi jsem býval jedním z nich. Nevím, jaký udělal průšvih, že většinou musel sloužit tady dole. Všiml si mě a dal mi rukou posunek, že by se mnou potřeboval mluvit. Dva zkřížené prsty znamenaly neoficiálně. Oddechl jsem si. Kdyby se mnou chtěl mluvit oficiálně, možná bych měl problém.

Kývl jsem hlavou, že chápu a rozhlédl se kolem. Byl nutný blafák na kameru zabudovanou do policejního odznaku na jejich náprsní kapse. Snímala nonstop celý průběh služby a byl to největší průser všech policistů. Ovšem eliminace obrazu byla tady dole předmětem zavedených postupů a neměnných principů, fungujících už spoustu let. Nablízku nebyl nikdo jiný než ten apatický holohlavý kluk sedící na zemi. Kokainový dealer s přestávkou. Přešel jsem k němu a lehce ho kopl do nohy, jestli vnímá, nebo je už dva dny po smrti. Zvedl ke mně znuděné vodnaté oči. Tipoval jsem to na heroin, což ovšem Seanově kameře mohlo být ukradené.

„Potřebuju figuranta pro policajta, vole,“ řekl jsem ne moc nahlas. Předpokládal jsem, že není v podzemí žádný nováček a ví, o co jde.

„Pět dolarů,“ řekl koutkem úst.

Takže byl v obraze. Udělal jsem rukou znamení, že mám stojan na kameru a Sean i se svým parťákem se otočili zády. Kluk se líně zvedl. Přešli jsme k policistům. Sean se sehnul a zavazoval si tkaničku. Současně s tím si odepjal policejní odznak a já ho připíchl heroinovému holohlavci na hruď. Nehybně stál vedle druhého policisty a čuměl do míst, kde kdysi bývaly koleje a teď tam nebylo nic. V propozicích pro podobné operace bylo hlavně nemluvit. Sean udělal pár kroků zpátky a pak jsme oba poodešli nějakých padesát metrů. Posadil jsem se na zbytky ponku a nabídl mu camelku. Usadil se vedle mě a vzal si. Je o pět let mladší než já a je jedním z těch, se kterými se dá mluvit. Prostě není svině. A možná taky jenom proto byl schopen tady dole přežít. Mnoho jeho kolegů, kteří svině byli, takové štěstí nemělo. Spodní levely jsou totiž na policisty velmi citlivé. Dovedou je ocenit, když mají mozek v hlavě, a dovedou je zabít, pokud ho postrádají. O tom bych já mohl něco vyprávět.

„Další průser s SDC,“ řekl Sean a vyfoukl kouř někam nad sebe.

„A co já s tím? Nemám továrnu.“

„Já jen tak… abys nebyl překvapenej. Nahoře běsní, přímo zuří. Přituhuje.“

„Ať se třeba poserou.“

„Jasně… jde jenom o to, že ty sračky budou dopadat až sem dolů.“

„Jsme na ně zvyklí,“ řekl jsem.

„Jenomže tentokrát to má být fakt hustý.“

„V tom případě si tipuju na další oběť. A podle toho, co říkáš, tak asi nějakého hlavouna.“

„Kluk Norana Hastingse.“

„Chromicle News?“

„Má tam většinový podíl. Před dvěma dny ho našli v Cotton Baru. Totálně na sračky. Nepřežil to.“

„Takže zavřeli Cotton Bar.“

„Jasně. Navždycky. Možná z něj udělají čítárnu povinné četby nebo feministický klub.“

„Hele, Seane, to je ale o tři levely výš. To je nám tady úplně u prdele, jestli se zdrogoval nějaký synáček posraného hlavouna.“

„Ty jsi asi nic nepochopil, Jerry.“

„Měl jsem náročnou noc… Možná mi to hůř zapaluje,“ řekl jsem a odhodil vajgl na zem.

„Budou razie… I tady dole. Hlavně tady dole, protože to jde zdola.“

„To je jejich teorie.“

„Jasně, ale to je úplně jedno. Tak jsem si myslel, že bys to možná měl vědět.“

„Nedělám do SDC. Na to se mám moc rád. A stejně mají jenom na minus jedničku. Níž se neodváží.“

„Tentokrát hrozí, že půjdou až na minus dvojku. Hastings kolem toho rozpoutal obrovskou aféru a udělá všechno, aby toho, kdo to jeho klukovi sehnal, prostě dostal.“

„Tak to se bude moct třeba posrat. Nedávám jemu ani vám tady dole žádnou šanci.“

„Jasně… Jenom jsem si myslel, že bys to měl vědět. Jsou fakt nepříčetní. Naše hlídky dostanou posily a současně s tím to tady asi pročešou i speciální oddíly. A bojím se, že při tom přijdou i na jiné věci než na SDC.“

„Na SDC nepřijdou určitě. To jede po kanálech, o kterých nevím ani já. A že toho vím hodně… Ale ty jiné věci… přiznávám, že to by mohla být pohroma. Jenom nelegálními zbraněmi, co tu dole kolují, by mohli vybavit jednu divizi. A morfiem zásobit jednu velkou nemocnici.“

„No právě. Takže jestli ti něco můžu doporučit, měl by ses držet nějakou dobu zpátky.“

„Já se držím zpátky od té chvíle, co jsem se tady ocitl.“

„A tví přátelé?“

„Nejsem jejich chůva. Přesto díky za upozornění.“

„Nabídl dvě stě táců za informaci.“

„Hastings?“

„Jo.“

„Z toho už by určitě šla zařídit zcela nová výrobna na SDC.“

„Vole.“

Sean se zvedl.

„Tak čau… Co jsem chtěl, to jsem řekl.“

„Čau… A díky.“

Odcházel si převzít zpět svůj odznak.

„A Seane…“ řekl jsem, když byl tři kroky ode mě.

Otočil se.

„Pokud by ses náhodou k té informaci dostal… myslím k té informaci za dvě stě táců… nepochybuji o tom, že tady by šlo sehnat čtyři sta, jenom abys s ní neblbnul.“

„Díky za zprávu,“ řekl a odkráčel ke svému kolegovi.

 

4.

 

Ken Dollray má svůj obchod Dinosaur Rock v Elektrárně. Aspoň se tomu tak říká, protože kdysi byly prý prostory opravdu plynovou elektrárnou, než se přešlo na vodík. Teď je to obchodní centrum. Ovšem zapomeňte na to, že byste věděli, oč jde. Obchodní centrum minus prvního levelu nemá s klasickými centry tam nahoře vůbec nic společného – kromě toho, že tu skutečně probíhá čilý obchodní ruch. Je to spíš bleší trh nejrůznějších a nejnepravděpodobnějších blbostí, jaké si dokážete vymyslet a jaké nahoře prostě nekoupíte. Věcí, které nahoře spíš vyhodíte. Tady dole ovšem pořád mají svoji hodnotu. Většina těch nejšílenějších produktů, se kterými se tady obchoduje, ale stejně slouží jenom jako zástěrka pro obchod s nelegálními produkty, za které naopak ti nahoře jsou ochotni zaplatit majlant.

Ken Dollray je šedesátiletý hippie s dlouhými vlnitými vlasy skoro po pás a jointem v levém koutku úst. Nikdy jsem ho neviděl bez něj. Jeho tvář, strukturou připomínající kůru korkového dubu, svědčí o tom, že vyzkoušel snad všechny drogy, které na světě existují.

„Hele… měl bych pro tebe takovej rébus,“ řekl jsem poté, co jsem se ocitl v jeho malém krámku, jehož stěny byly tvořeny nekonečnými sloupci vyskládanými z milionů cédéček. Dollray je snad jediným obchodníkem v celém New Chrome, který s nimi ještě pořád obchoduje, i když poslední vychrlila čínská výrobní linka snad před dvaceti lety. Americká pak před třiceti.

„Čau, Jerry,“ řeklo něco z vnitřku korkového dubu.

„Led Zeppelin,“ vybafl jsem na něj magickou formuli.

„Ty krávo… odkdy seš znalec rockového pravěku?“

„Nevím o nich vůbec nic. Ale včera jsem s nimi zažil skutečnou, téměř nadpozemskou extázi.“

„To věřím. Kytara Jimmyho Page je ten nejmagičtější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. A Robert Plant… to je duše přetransformovaná do zvukového vjemu.“

„Takže je znáš?“

„Vole. To je rockové božstvo, ty krávo.“

„A máš?“

„Nevím ale, jestli ti to na těch nových sračkách bude hrát. Je to ještě starý formát. Klasický digitál.“

„To je v pohodě. Seženu si starou sračku. Zatím bys mi mohl nějaký natáhnout do karty.“

„A kdes je slyšel, proboha?“

„U jedný dámy.“

„Kolik má? Určitě hodně přes stovku, ne?“

„To nevím. Ale na víku rakve byl letopočet 1982.

„Ty krávo…“

 

5.

 

Sešel jsem zpátky do minus dvojky. U eskalátorů (už asi tři sta let nefunkčních) jsem prošel kolem Maxova stánku s velmi popisným názvem DigiPorn. Jeho kostkovaná košile snad pamatovala ještě vietnamskou válku a prošla i tou afghánskou a iráckou. Alespoň podle počtu děr. Mávl na mě diskem, který držel v ruce.

„Ahoj, Jerry. Mám novinku… Fakt skvělý, to budeš čumět. Jmenuje se to Chlupatá a roztažená.“

Přímo nad jeho stánkem byla na ocelové konzole osazena zaprášená kamera. Nefungovala stejně dlouho jako ty eskalátory.

„Někdy příště, Maxi.“

„A taky tu mám Spermatickou záplavu v klášteře…“

 

6.

 

SDC je to největší svinstvo, s jakým zatím podzemí vyrukovalo. Někteří tomu říkají Darwinova droga, což je asi odvozeno od té jeho teorie přírodního výběru. Přežívá silnější a dokonalejší. Vypadá to velice logicky a racionálně. Na rozdíl od SDC, u něhož zatím nikdo nepřišel na to, podle čeho si ta droga vybírá, a nikomu se zatím nepodařilo rozklíčovat její kritéria pro ty, co nechá přežít, a pro ty druhé. Spíš by se tomu mělo říkat Ruská ruleta.

Já ji ještě nezkusil (a že jsem toho zkusil už hodně). Takže jenom zprostředkované informace. Zážitky jsou fascinující, šílené, úžasné, nadpozemské, osmirozměrné, vesmírné. Nedokáže to ani heroin, ani LSD, ani jakýkoliv implantát s virtuální realitou. SDC je mozek vržený do rajské zahrady nikdy nepoznaných smyslových vjemů a prožitků, mozek vržený do nekonečného vesmíru. Anebo taky do pece krematoria. SDC totiž zná jenom dvě možnosti: neuvěřitelné zážitky, nebo smrt. A podle čeho si droga vybírá, je ve hvězdách. Buď se jí zalíbíte, a pak vás s sebou pokaždé vezme do ráje, anebo ne, a v tom případě vás vezme do pekla. Sice jenom jednou, ale s konečnou platností. Mám (nebo měl jsem) pár známých, kteří si to píchli. Čtyři už nežijí a tři si dopřávají ten úžasný fascinující svět, ve kterém se vám prý roztančí úplně všechny smysly do orgasmických orgií, jednou nebo dvakrát týdně. Údajně bez jakýchkoliv vedlejších účinků. SDC je démonická entita obestřená spoustou tajemství, mýtů a spekulací, z nichž některé dokonce tvrdí, že je to softwarová droga, kterou dali dohromady hackerští alchymisté z minus třetího levelu. A synáček váženého pana Hastingse se jí asi nelíbil. Ani se jí nedivím.

 

7.

 

Asi hodinu poté, co jsem se setkal se Seanem, mi došlo, že to jeho upozornění, ta jeho zpráva, není žádnou horkou novinkou, ale je naopak možná včerejší nebo předvčerejší. Prošlé zboží. Akce už se rozběhly.

Byla to poměrně široká spojovací ulice Clothe Head (kdysi nástupní koridor asi k deseti eskalátorům), ze stěn ještě trčely slepé konzoly monorailu. U prkny zatlučené výlohy dvoučlenná policejní hlídka v těžkých kevlarových mundúrech a s přilbami na hlavě kontrolovala pět mladíků. Přes tmavé plexi, co měli před očima, jsem ty policejní ksichty moc neviděl, ale asi to nebyl nikdo odsud. Tedy nikdo, kdo byl dole standardně. Musela to být část nových posil, aktivizovaná kvůli SDC. Jeden z nich byl rozkročený a nervózně mířil na skupinku teenagerů samopalem, zatímco druhý, se samopalem na zádech, bezradně zíral na skener v ruce, protože mu asi ukázal, že někteří z kontrolovaných nemají i-kartu. A kdoví jestli ne všichni. Znamenalo to, že v systému vůbec neexistují. A tím pádem neexistují ani na světě. Což určitě pro jakéhokoliv nezkušeného policistu shora muselo být absolutně nepochopitelné.

Na zemi u jejich nohou se válely malé ušmudlané balíčky různých velikostí. Tipoval jsem to na LSD nebo kokain. A jedna pistole. Asi už je stihli prošacovat.

Průser cítím na sto metrů a přes dvě podlaží. Opřel jsem se o betonový sloup asi deset metrů od nich. Zapálil jsem si a pozoroval tu beznadějnou situaci. Bylo mi jasné, že je zle. Hodně zle. Tak zle, že to nepřežijí. Měli sice dva samopaly, neprůstřelné vesty a u pasu další pistole, ale stejně neměli nejmenší šanci. Tři z těch vlasatých kluků jsem neznal, ale dva ano. Paul je číšník z Loganga Baru, v námořnickém pruhovaném tričku, a vedle něj roztomilý Bruto z ochranky Happysexu. Bruto měl místo levé ruky implantát až po rameno. A nebyla to žádná imitace skutečné lidské ruky obalená silikonem, terentonem a umělou kůží, ale skutečný strojní mechanismus z titanové tyčoviny s obnaženými klouby a všemi těmi složitými pneumatickými převody. Jeho chlouba. A nebyla následkem žádné nehody, ale Brutovy svobodné vůle. Nechal si zdravou ruku sám amputovat, aby si mohl pořídit tuhle hračku. Možná někdy viděl kultovní film Terminátor, možná byl jenom blázen. V každém případě ten samopal, co měl policajt v ruce, mu byl na nic, protože Brutova levačka ovládaná hi-tech procesorem napojeným na dokonale promazaný špičkový mechanismus byla neuvěřitelně rychlá. A na konci opatřena výsuvnou jehlou. Za ní se nacházel malý zásobník prudkého jedu. Už teď byl ten policista mrtvý, aniž to tušil.

Sledoval jsem tu scénu a byl z ní patřičně nervózní. Válka s policajty je to poslední, co by si mohlo podzemí přát. Bylo mi jasné, že ji nemůžou rozpoutat jenom kvůli zdrogovanému synáčkovi majitele listu Chromicle News. Potřebují záminku. Potřebují několik záminek, aby následně mohli rozpoutat teror. Žádný policejní šéf se nikdy nenamáhal vymyslet důmyslnější strategii.

Odhodil jsem půlku cigarety na zem a modlil se, aby mi dal Bruto ještě nějaký čas, než zapíchne tu jehlu do policajtova krku. Odlepil jsem se od sloupu a pokračoval podél stěny k ocelovému schodišti za nimi. Ani pohledem jsem o ně nezavadil. Zaslechl jsem policistu, jak se ptá Paula:

„Kde máš kurva identifikaci?“

Přešel jsem dál a u schodiště se otočil. Policisti teď byli ke mně zády. Stoupnul jsem si tak, aby mě Bruto viděl, a snažil se mu posunky naznačit, že by neměl toho policistu zabíjet. Vytáhl jsem z kapsy i-kartu a položil ji na schody, aby nebylo možné monitorovat můj pohyb, a to ani zpětně. Vyzul jsem si boty. Teď už zbývalo jenom vyřešit eliminaci jejich kamer ve služebním odznaku. Toho se samopalem zlikviduji já. Doufal jsem, že na druhého skočí jeden z těch kluků, aniž by ho zabil.

Přiblížil jsem se k nim zezadu po špičkách. Oba ozbrojenci byli tak šokovaní neidentifikovatelnou tlupou před sebou, že mě ani jeden z nich nezaslechl. Zadržel jsem dech a ještě jednou celou situaci promyslel. Žádný zádrhel jsem v ní nenašel. Skočil jsem na záda tomu se samopalem v rukou a strhl ho k zemi. Ostatní to pochopili správně. Dva se vrhli na toho se skenerem a dva na toho mého.

„Otočte je na břicho!“ zařval jsem, aby nějak zrušili záběry jejich kamer. Kdybych se na některém objevil, už si tady neškrtnu. Nebo tady možná jo, ale nahoře už nikdy. A já nahoru přece jenom čas od času potřebuju.

Všiml jsem si, že Bruto natahuje svůj implantát k úderu.

„Nesmíš ho zabít!“ vykřikl jsem hysterickým ženským ječákem.

Jejich monitorovací zařízení bylo pořád v provozu a nechtěl jsem riskovat hlasovou identifikaci.

„Běž do prdele… kurvy jedny. Nic jiného si nezaslouží.“

„Ty běž do prdele, vole. Čekají na to… Potřebují nějakých pět šest mrtvol, aby to tu mohli s konečnou platností celé vyčistit,“ imitoval jsem opět ženskou.

Bruto s Paulem chápali, oč jde, ale ostatní tři na mě zírali, jako bych se snad zbláznil, nebo jako bych byl kastrát. Dva už klečeli na tom mém a Paul s dalším na skeneristovi. Stoupl jsem si a oprášil si kalhoty. Bruto se na mě nechápavě podíval.

„Jsou šílení z SDC. Chystají obrovský zátah, ale potřebují impuls. Tak jim ho kurva přece jen tak nedáš, ne?“ řekl jsem.

„Seru jim na jejich SDC.“

„A oni zase serou na tebe, vole.“

Zamyslel se. Jeho mozek pravděpodobně konzultoval data s procesory v té titanové pařátě.

„Ale ty samopaly si vezmem,“ řekl, když celou situaci nejspíš konečně vyhodnotil.

„Jo, ty si vemte. Je to dobrý prodejní artikl.“

„Škoda prodávat. Mohly by se hodit i nám,“ řekl Paul a zapálil si marlboro.

„Pustíte je, až zmizím, jo?“ řekl jsem opět jako ženská.

„Jasně. Ale ještě předtím je svlíknem. Pustíme je úplně nahatý.“

Oba policisti pořád leželi obličeji k zemi a ani se nehnuli. Možná jim konečně došlo, že by pro ty nezbedné hochy nebylo nic jednoduššího, než jim jejich vlastními samopaly prostřílet hlavy. Byli v šoku.

„Dělej, jak myslíš, hlavně nikoho nezabíjej.“

„A víš, co udělám s těma jejich odznakama s kamerou?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Dám je Mary a Yvetě.“

„Ony je sbíraj?“

„Jo… Dají si je do kalhotek, ať mají na policejním ředitelství konečně taky nějaký slušný program, na který se dá dívat.“

„Hmm… Škoda že ho nechytím…“

 

8.

 

Pokud nemáte rádi umění, tak tuhle knížku vůbec nečtěte. Je totiž hodně o umění. A pokud ho rádi máte, tak už ji nečtěte vůbec. Mohli byste ho přestat chápat.

Mám nejníže položenou galerii v celém New Chrome. Uměleckou galerii. Jmenuje se Galerie. Kultura v tomto městě totiž začíná nejníž na plus druhém levelu a ty nejlepší a nejdražší kousky jsou na čtvrtém. Posledním. A teď si představte, že to moje zařízení je v minus prvním. Sebevražda? Samozřejmě. Ostatně, s tím jsem do toho šel. Protože život v tomhle dokonale zpraseném městě už nestál za nic.

Dřív to bývala snad tělocvična, nebo hokejové kluziště, nebo já už nevím co. V každém případě to bylo vysoké přes tři podlaží a po celém obvodu se táhly tři metry široké galerie, přístupné na čtyřech místech po ocelových schůdkách s jednoduchým zábradlím. Prostě hotové koloseum, ideální pro mé umělecké cítění a pro umělecké cítění spodních levelů New Chrome. Dělám hlavně výtvarno a hudbu, popřípadě jejich organickou symbiózu ústící v úžasné a nevídané performance, uskutečnitelné právě jen tady dole.

Když jsem tedy dorazil do Galerie, ve vestibulu (což dříve asi bývala šatna rozhodčích) seděl chlápek v prošlém kvádru a s prošlým obličejem. Jeho věk byl neurčitelný. Prošedivělé vlasy, prošedivělé strniště na tváři, prošedivělé oči. Na kolenou plochá kožená aktovka (podle stupně popraskanosti nejspíš z pravěkého dinosaura) a na nohou téměř hranaté hnědé polobotky. Poněkud kyborgovské. V tašce mohly být pojistné smlouvy, glock, plastická trhavina nebo taky ukázka jeho Velkého Umění.

„Vy jste určitě Jerry Gibwill,“ zvedl ke mně vyšumělé oči.

„Správně… Jestli jste ale začínající umělec, tak mám na rok plno.“

Pokusil se o úsměv.

„Ani začínající, ani umělec,“ řekl s evidentní radostí, že není ani jedním z nich. Podal mi ruku.

„Frederico Gaus.“

„Gaussovy křivky…“ řekl jsem a stiskl ji.

Nechápavě zazíral.

„No dobrá, tak jste je asi nevynalezl… Co pro mě máte?“

Rozzářil se jako ranní slunce.

„Skvělou nabídku, pane… Úžasná věc. YAG laser.“

Teď jsem zase zůstal zírat já.

„Ani ten jsem nevynalezl. Ale jsem zástupce firmy, která s ním obchoduje. A měl bych ještě pár posledních kousků v akci.“

Naklonil jsem trochu hlavu, aby pochopil, že vůbec nic nechápu.

„Dokonale odstraňuje tetování.“

Panebože, další pošuk, kterého vyvrhly vyšší levely sem dolů? Vyhrnul jsem si triko a ukázal mu nahé břicho.

„Vidíte nějaké tetování?“

„Ne,“ řekl prodejní agent s bezelstnou upřímností.

Shrnul jsem si triko zpátky.

„Takže mě těšilo, pane Gausi.“

„Ne, ne… Vy jste mě špatně pochopil.“

„Já vás nepochopil vůbec, natož špatně.“

Gaus byl neodbytný tak, jak to mají prodejní agenti v popisu práce a pak už i v krvi.

„Slyšel jsem, že sponzorujete Tattoo Matoo. A seděl jsem tam asi před hodinou.“

„Co jste si nechal vytetovat? Má v katalogu skvělého draka se sedmi hlavami.“

Podíval se na mě, jako bych se zbláznil.

„Nenechal jsem se tetovat. S paní se moc příjemně povídalo. Byla nadšená.“

„Vámi?“

„Mnou taky, ale hlavně tím YAG laserem.“

„To je tetovací laser?“

„Pravý opak, pane,“ oznámil Gaus vítězoslavně, jako by právě vyhrál jackpot.

„Odstraňuje tetování.“

„Správně. Chápejte… Její salon by mohl mít daleko vyšší obrat. Kdyby při každé realizaci svého díla ještě navíc dala záruku, že je zase u ní odstranitelné…“

„Ježíšmarjá, a co já s tím mám společného?“

„Jste její sponzor, ne?“

„Aha… takže jestli jsem to správně pochopil, vy mi chcete navrhnout, abych jí ten váš laser koupil.“

„Sponzorský dar,“ řekl teď už trochu opatrněji.

Nemohl si být jistý, jestli ho na místě nezabiju. Možná bych to měl udělat.

„Tak aby bylo jasno, žádný tetovací salon nesponzoruju. Jo, jednou jsem Ingrid pomohl. Když byla v prdeli, tak jsem jí půjčil, to je fakt. Dodnes mi to nevrátila. To je taky fakt. To ale neznamená…“

„Je to úžasné zařízení. Už není třeba žádná kožní transplantace, nic takového.“

„A navíc co vím, tak to Ingrid dokáže odstranit i bez toho vašeho laseru, i bez transplantace.“

„No jasně že dokáže,“ ožil šedivák a pokračoval:

„A víte jak? Za cenu částečného zmrzačení. Pomocí rozžhavené lžíce.“

„Jo?“

„Jasně že jo… Říkala mi to. A pak taky pomocí kyseliny z automobilových baterií. Víte vy, co je to kurva za bolest? Někdy si to zkuste. Prožere se vám to až na kost.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Co to blábolí?

„Jenomže YAG laser využívá krystalu ze směsi yterbia a hliníku, víte?“

Rezignovaně jsem zavrtěl hlavou.

„Je kalibrován tak, aby rozbíjel částečky inkoustu po jednotlivých barvách, kterých se už lidský imunitní systém dokáže sám zbavit.“

Oběť systému. Možná zabloudil, možná vůbec netuší, že je na minus prvním. Že tady dole jsou částečky inkoustu a imunitní systém všem u prdele.

„Mám to v akci… jenom deset tisíc dolarů.“

Navíc někde v těch horních levelech nechal i mozek.

Poslal jsem ho do prdele.

Pochopil to až napotřetí.

 

9.

 

Svoji kancelář mám na druhé galerii a tvoří ji prosklená buňka s výhledem do celé haly. Dříve asi stanoviště časoměřičů. Houkl jsem na komp, kterému pak trvalo asi pět minut, než se z toho vzpamatoval. Aktivizoval všechny své procesory a vykouzlil na monitoru logo Microsoftu.

Prošel jsem e-mailovou poštu. Nic zajímavého, samé spamy. Jako čtrnáctka tam byla pozvánka na společnou vernisáž Atheye a Barneyho. To byla bomba. Oba dva jsou totiž absolutně výraznými uměleckými osobnostmi, které se zatím nikdy ve společném projektu nesešly. Oba dva jsou podobně šílení, a proto jsem si to ani moc dobře nedovedl představit. Rona Atheye znám trochu víc. Velký veterán umění performance. Byl jsem na jeho posledním představení, kde předvedl autobiografický, typicky hrůzostrašný kus s názvem Čtyři scény z mého života. Performance se konala na Chenced Boule (hala po demontovaném atomovém reaktoru) a v jedné ze scén Athey odřezával ze svého kolegy kusy tkáně a do hlediště pak házel papírové ubrousky nasáklé jeho krví. Fakt působivé.

Matta Barneyho jsem nikdy na živo neviděl, jenom na videu. Exot známý tím, že pro své plastiky a videodíla využívá především vlastního těla. Viděla ho ale Lola na vernisáži v Gothic Sale. Zlezl tam prý úplně nahý všechny zdi a strop jako Spiderman a provedl několik velice náročných úkonů. Například když se spustil do chlazené prosklené komory, kde už pro jeho tělesné otvory bylo připraveno sportovní náčiní ošetřené vazelínou. Po vernisáži následujícího dne pak čekaly na diváky pouze stopy na zdech a stropě, použité náčiní a videozáznam speleologických výkonů z předešlé noci. Fakt jsem si ty dva nedovedl představit spolu. V každém případě, jestli mi to vyjde, měl bych to určitě vidět.

 

10.

 

O půl osmé večer jsem ukázal svoji i-kartu scanu a prošel do vstupního vestibulu protkaného tlustými troubami s ještě tlustšími šoupaty a uzávěry. Někde o dobrých čtyřicet metrů výš, na třetím levelu, zaznamenal počítač můj vstup do Hentay Globe. Kdysi dávno, když jsem byl ještě naivní blbec a dělal u policie, nás pustili na exkurzi do centrálního registru. A to jsem zíral. Spousta lidí vůbec netuší, jaká data se o nich shromažďují. Vlastně si vůbec neuvědomují, že celá jejich slavná existence je redukována do centimetrové destičky s tištěnými spoji osazené v jejich i-kartě. Jasně že je to docela pohodlné. Máte tam klíče od bytu, od kanceláře, vlastně od všech vašich autorizovaných vstupů, veškeré platební karty, doklady, údaje o sociálním pojištění, mobilní telefon, net. Bez i-karty nejste nikdo. Nedostanete se do metra, do práce, do kina, fitka nebo sauny, nekoupíte si ani pitomý rohlík. Krásný nový svět, ve kterém se ovšem musíte smířit s tím, že se o vás ví úplně všechno. Co jste si koupili, kdy jste si to koupili, kolik jste za to dali. Co preferujete za zboží, jaké filmy máte rádi. V kolik hodin jste byli na bowlingu a v kolik a jak dlouho u sousedky, která si včera pustila na třetím kanálu velice perverzní video (stejně jako je dostupná informace, že její manžel byl v tu chvíli na služební cestě tři sta mil daleko). Váš pohyb ve městě je monitorován dvacet čtyři hodin denně, a to s přesnosti na dva metry, jelikož hustá síť vysílačů pokrývá každý metr čtvereční této pekelné struktury. Integrovaná komunikační karta (jak se tomu kdysi říkalo, pracuje se signálem dřívějších mobilních telefonů) je tak vaším srdcem i mozkem dohromady, vaší existencí. Možná už vám taky dochází, proč i-kartu nelze vypnout a proč je napájena zdroji přímo z agregátů implantovaných do vysílačů. Naprosto geniální.

A nebojte se, že byste si ji třeba mohli někdy ráno zapomenout doma. Nedostanete se ani přes automatický zámek vlastního bytu. Mohli byste zkusit vylézt oknem nebo instalační šachtou, ale tím končíte. Nevezme vás žádný eskalátor, výtah ani pohyblivý chodník. A navíc vás sejme první kamera, která okamžitě identifikuje váš obličej a přiřadí ho k číslu. Pokud ovšem neodpovídá současně pohybu vaší i-karty, analyzuje přesnou lokalizaci a pošle záznam policii.

Stoprocentním signálem jsou pokryty samozřejmě všechny horní čtyři levely, včetně nulky. Minus jednička z osmdesáti pěti procent, minus dvojka z padesáti. Minus trojka velice výjimečně, má dejme tomu patnáctiprocentní pokrytí. Minus čtyřka nula. Ovšem v minus čtyřce nepřežijete, protože tam není vůbec nic.

Největším byznysem firem z horních levelů je pak pochopitelně skupování dat. Samozřejmě že je to trestné, ovšem všude se najde dost zkorumpovaných úředníků, aby sem tam něco prosáklo. Reklamní agentury jsou pak schopny pracovat velice cíleně a jsou vám nabízeny jenom ty druhy zboží, o kterých se ví, že je užíváte a že je potřebujete pro svůj život. Stačí si jednou koupit šampon Palmolive a váš komp, televize i plazmový billboard před vaším bytem bude zaplaven reklamami na sto dalších produktů této značky.

Už vám začíná docházet, v čem kromě drog spočívá největší byznys spodních levelů? Jasně, ve výrobě falešných i-karet. Můžete totiž vlastnit jenom jednu, která je vám přidělena (to ovšem nevylučuje, že si po měsíci nemůžete zažádat o změnu čísla mobilu v ní). Vlastnictví dvou je pokládáno za stejný zločin jako ozbrojená loupež nebo znásilnění. Vlastní výroba a distribuce pak za vlastizradu a teroristický čin.

Já mám dvě.

 

11.

 

Skončila zvuková zkouška, při které se Hentay Globe otřásalo v základech, a já se přes ochranku propracoval až k Lole. Rozzářila se jako sluníčko, když mě viděla.

„Ty jsi nezaspala?“

„No dovol?“

„Přečetla sis můj vzkaz?“

„Jaký vzkaz?“

„Poslední písmena ti končí až vzadu pod kalhotkama.“

„Nenosím kalhotky.“

„Myslel jsem, kdybys je nosila.“

„Tak to jsem teda nečetla.“

Vínově rudé vlasy měla sčesané do drdolu. Poznal jsem v něm jeden z účesů, který mi ráno nabízelo její zrcadlo a který jsem s díky odmítl. Přišla k nám Beth.

„Hele, jestli Frank zase u toho mixáku bude chrápat, tak se na to vyseru. Já se prostě potřebuju slyšet.“

„Tak si to s ním dohodni.“

„To jsem udělala, ale zase je nějakej sjetej.“

Ode dveří na mě zamávala Chess se svou dokonale holou lebkou.

„Čau, Jerry, to jsem ráda, že tu seš taky. Dneska to bude fakt nářez.“

Oči jí svítily jako dva lasery. Odhadoval jsem to na kokain.

 

12.

 

Lola rozhodně nebyla blbá a k tomu svému nápadu nepotřebovala žádné podpůrné procesory, heroinové injekce ani neuronové urychlovače. Posbírala ty holky po nejrůznějších nočních erotických klubech. Živočišné trosky, biologické fragmenty, které se ještě nerozpadly jenom díky kokainu, implantátům a softwarovým řetězcům. Prostě je vytáhla z nejhlubší městské stoky, nasvítila tisíciwattovými reflektory, dala jim do rukou kytary a před neuvěřitelně zmalované rty mikrofony. Lola rozhodně nebyla blbá a ty holky koneckonců taky tak úplně ne. Pochopily docela rychle, protože je to stejně pořád o jednom a tom samém – o přežití.

Roxy je ta nejčernější černoška, jakou jsem kdy viděl, a když roztáhne tu svou hubu, která se jí pak skoro omotá kolem celé hlavy, a mikrofon si strčí až někam do žaludku, běhá vám fakt z jejího hlasu mráz po zádech. Je to radostný výkřik draka opouštějícího jeskyni, ve které byl doteď přikován ke skále. Yolina kytarová sóla jsou ta nejrychlejší, co New Chrome kdy slyšelo. Jimi Thore by pukl závistí a dědek Joe Satriani okamžitě zahodil kytaru, kdyby mohl Yolu slyšet. Titanové prsty jejího implantátu sahajícího až k rameni jsou snad stokrát rychlejší než klasické biologické a podle mě si Yola mnohdy ani sama neuvědomuje, co ty mechanické prsty vlastně dělají a jak to dělají. Ovšem ta její ruka je fakt unikátní. Gregovi se ji podařilo šlohnout na DigiTechu a údajně (aspoň podle něj) to měl být speciální výrobek určený k chirurgickým výkonům. Vyjma té ruky je Yola kompletně biologická běloška (aspoň to tvrdí), ale moc jí to nevěřím. Kozy určitě svoje nemá. Jsou obří. Yola je blondýnka se smyslnými rty, přesně taková jako ty v pornočasopisech s roztaženýma nohama, a vydavatel si myslí, že to je přesně to, co chlapi chtějí. Chess je druhá kytara a na rozdíl od Yoly má obě ruce svoje – a často má i svoji hlavu. Je děsně paličatá. Tu hlavu má oholenou dohola. Progresivní chemoterapie plus drogy. Chlapi pod pódiem na ni většinou pokřikují, jestli je dohola i dole. Je. Teda ne že by mi to ukázala, ale řekla mi to. Říkáme si toho hodně. A vím, že kdybych chtěl, tak by mi to i ukázala.

Lou Anne je příšerně tlustá indiánka a její erotické kouzlo spočívá hlavně v tom, že šílící chlapi dole v publiku si prostě nedovedou představit, jak to vůbec v té posteli dělá. Sedí za bubny a její megakozy dosahují téměř až k činelům, které má postaveny, co nejdál to jde, aby na ně ještě dosáhla paličkami. Na svou tloušťku má ovšem nečekaně velmi rychlé a hbité ruce, a když rozjede ten svůj dunivý magický rytmus, vibrují vám i ledviny. Nadine je malá vychrtlá běloška s úžasným hlasem, který dokáže dojmout i stropní nosníky kteréhokoliv baru nebo sálu. Než ji Lola vytáhla do Wild Cats, byla v klubu Hairy Circle nabízena většinou jako klášterní novicka pro nejchlípnější chlapy a za ty tři roky si tam toho užila dost. Teď je jí sedmnáct. Sjíždí kokain, ale prý v rozumných dávkách.

No a Beth… sluníčko moje. Basová kytara, která dokáže rozkmitat prostor takovými vibracemi, že pokud máte kardiostimulátor, tak raději na její koncerty nechoďte, protože poslední zvuk, který byste v životě slyšeli, by byla právě ta její basová kytara. Dvaadvacetiletá míšenka (ovšem ne Anglie s Vietnamem, ale Francie s Tahiti) s divokými neposlušnými vlasy po ramena, velkýma černýma očima a nádherným dlouhým krkem. Vidím ji v amazonském pralese mezi všemi těmi tygry, krokodýly a anakondami, jak je má ochočené jako nejmazlivější miláčky. Chlapi pod pódiem ji zase vidí v posteli jako tu nejžhavější nezkrotitelnou šelmu. A na tom je vlastně založený celý ten Lolin geniální marketingový tah. Všichni pod pódiem slintají, protože všichni vědí, že to jsou děvky vytažené z bordelů (uvedeno na plakátech) a tak si je taky představují. Představují si, jak to s nimi dělají. Jak s nimi dělají ty nejšílenější kousky. A to je společně s divokou hudbou přivádí do transu. A ty holky vědí, jak na to. Třeba Nadine je schopna odzpívat celý koncert naostro, jenom v krátké bílé sukýnce. Dovedete si to vůbec představit? Lola prostě fakt není blbá. A ty holky taky ne.