PRÁVĚ VYŠLO

ST - Pred zneuctenim Peter David

PŘED ZNEUCTĚNÍM

Cyklus Star Trek


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 25.10.2017


PŘIPRAVUJEME

Ofenziva ceskych zemi Jan Kotouč

OFENZIVA ČESKÝCH ZEMÍ

Cyklus České země

Cena: 398,- Kč
Vyjde: 14.11.2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

238,- KčPetra Neomillnerová: Tanec s carevnou

Cyklus Tina Salo, díl šestý
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Fantasy
125 x 200
brož
-
Robert Pilch
Robert Pilch
Koutmedia/K.Kadlec
224
978-80-7456-144-3
13.3.2013
Na skladu
Tanec s carevnou

Koupit elektronickou verzi
Velké Rusko, matička Moskva a tundra kolem Norilska, tam se ztratí víc, než jen jedna upírka.

Tina s Kayem musí opustit vlídnou náruč města na Vltavě, a tak se vydávají na Sibiř hledat uneseného Timoteje. Na Sibiř míří i Dyre a za polárním kruhem se Tina setká s rodinou – s celou rodinou…


Související odkazy:

Rozhovor M. Lince s autorkou (30.9.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor J. Nohovce s autorkou (27.9.2009 – Topzine)

Rozhovor M. Lince s autorkou (24.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor O. Jireše s autorkou (14.1.2008 – Fantasyplanet)

Rozhovor J. Popiolka s autorkou (Fantasya)

 

Autorčin profil na Wikipedii

Autorčin profil na Legii

Autorčin profil na Topzine (27.9.2009)

Autorčin profil na Fantasyi (14.10.2009)

 

Oficiální stránky autorky

Autorčin blog na iDnes.cz

Petra Neomillnerová na Facebooku


Ukázka:

 


1.

 

„Co takhle někam odjet?“

Konrád proplete silné prsty a zavrtí se v křesle, které pod jeho vahou zapraská.

„A co se oblíct?“ zaprosí.

Zíráme na něj s Kayem tak dlouho, až se ošije. Přišel po poledni, takže Kay prožívá své obvyklé kalné ráno a ostentativně dává najevo, že si kvůli příslušníkovi nižší rasy nemíní dělat násilí, já jsem prostě jen rozespalá.

„Neřeš prkotiny a raděj nám vyprávěj o legráckách v Sudetech,“ usměju se na něj očima i zuby. „Co Zlata, ještě spolu občas…“

Polkne.

„Copak Zlata, ale ten masakr, Tino. Na to nestačím, a tvůj otec…“

Chápu. Dyre jistě neplane touhou umetat mi cestičku, dokud se nebudu chovat jako hodná dcerka, a medvědodlak, ber to jak ber, patří jemu.

„Chápu.“

„Taky to chápu,“ protáhne se Kay a vstane. Konrád odvrátí oči, dlaci bývají prudérní, když přijde na věc.

„Chápu, že nejsi k Tině loajální a to…“

„Klid.“

Bohužel musím taky vstát. Je poledne a Kay je podrážděný, ne snad nezvládnutelný, ale rozhodně ne v dobré náladě.

„Jdi si vzít něco k jídlu,“ kývnu na něj. Vycení na mě zuby v grimase jen zpola laškovné, ale jde a já se nakloním k Bérovi.

„Odjedu, až bude čas…“ ohlédnu se ke koupelně, „hele, Kaye umím v případě potřeby využít stejně jako jeho máti. Líp.“

Teprve teď jsem se přistihla, že tisknu Konráda ke křeslu příliš silně a on lapá po dechu.

„Vím, co chceš,“ zasípe, „jenže o tomhle já nic nevím. Tino, vypadněte aspoň na nějakou dobu, než to utichne.“

Prosí. Znovu si sednu do křesla proti němu a vážně si ho měřím. Má strach, dokonce tak velký, že ho neodradí ani hladový Kay, a to znamená, že jsme s Dyrem vstoupili do dalšího kola naší rodinné rvačky. Nezapomněl mi můj rýpanec u jezera a nejspíš mu taky vadí, že jsem se zase začala scházet se Simeonem. Po pravdě řečeno, už to není takové jako dřív, jakkoli se mě Simeon snaží přesvědčit o opaku. Nedaří se mu to, stejně jako se nedaří Dyremu. Příležitostně se musím podívat do zrcadla a kriticky zhodnotit, jestli opravdu vypadám jako úplně blbá blondýnka.

„Hele, Konráde, na něčem tu teď dělám,“ potřesu hlavou.

„Neděláš.“

„Sháním informace o Timovi.“

„Sháněj je odjinud.“ Opravdu se snaží.

„Dobře, tak jinak. Mám vypadnout, protože si Dyre usmyslel, že mi zkomplikuje život? Proč?“

„Protože ty kontakty ve státní správě nemáš, Tino,“ uvede mě Bér brutálně do reality. Kontakty nemám, to je fakt, a nemám ani dost trpělivosti, abych je budovala.

„Mám čekat pokuty za špatný parkování?“ ušklíbnu se.

„Počítej se vším,“ poradí mi chmurně a vstane. „Budu se snažit dát ti echo, ale nemusí to klapnout.“

„Díky,“ plácnu ho po zádech. Vlastně se překonává, protivit se Dyremu pro něj musí být těžké a každopádně taky dost o hubu.

„Není zač.“ Zatváří se, jako by se napil pelyňku, a má se k odchodu. Kay, pocucávající krev ze sáčku, se opřel o veřej a nevlídně si Béra prohlíží.

„Je ti vůbec ještě k něčemu?“ zeptá se mě.

„Varoval jsem vás, víc nezmůžu,“ odsekne medvědodlak a Kay ho chytne za rameno, zuby se zalesknou… pak je od sebe odtrhnu.

„Nech ho.“

Držím ho za ramena a cítím jeho vztek a neklid jako u psa, který se chystá kousnout. Konrád rychle vyklízí pozice, ví, že v tomhle ramblu by neměl šanci.

„Zavolám,“ křikne už za dveřmi a já Kaye pustím.

„Máš strach?“ zvednu k němu oči.

„Nesmysl, liebchen,“ vytrhne se mi, ale já vím, že nejsem daleko od pravdy.

Mám pancéřované dveře na chodbu, dokonce i dveře na balkon jsou vyztužené, takže to zásahovce chvíli trvá a my máme čas vstát z postele a vzít si kvéry. Nejsem zrovna šťastná z toho, že se tu bude střílet, ale je to lepší než řešit situaci křikem. Pak vchodové dveře povolí a Kay pomalu tiskne spoušť.

„Ne,“ syknu, „začneš střílet, a byt je na sračky.“

„Nikdo ani hnout,“ křičí jeden ze zakuklených, „na zem…“

Přátelsky se na něj usměju. „Tady nikdo není, nikoho jste nenašli. Byt je prázdnej.“

Kay se tváří otráveně, zřejmě si chtěl zastřílet, ale omezí se na to, že chlápkovi natáčejícímu akci sebere kameru.

„Utekli.“ Vezmu policajta kolem ramen a postrčím ho ke dveřím. „Musíte to ohlásit.“

Prázdné pohledy v průzorech černých kukel. Uf, mám tenhle byt ráda, nechci, aby tu vypukla válka. Tady jsem doma…

„No tak ven,“ vyprovázím je jako číšník otravné hosty po zavíračce.

„Vem si kalhotky, lásko, dole budou další,“ upozorňuje mě Kay. Otráveně se obrátím k oknu.

„Nahoře nejspíš taky. Musíme pryč.“

„A nemáme čistý auto,“ připomene mi přítel, že své miláčky zřejmě budeme muset nechat doma. Jistě, Dyre ví o mých autech všechno.

„Kurva.“

Kay má sbaleno. Vždycky má sbaleno, je prostě pečlivý. Rezervní prádlo, náboje a krev. Já mám zase kabelku plnou papírových kapesníků, starých lesků na pusu a brýlí s ulomenými nožičkami. Taky jsou tam staré účtenky a dvě géčka kokainu.

„Jdem?“ Zapnu si poklopec a do tašky hodím ještě kazetu šminek.

Obrátí oči v sloup.

„Jdem.“

Věděla jsem, že na střeše někdo bude, a věděl to i Kay, bohužel pro snajpra byl z nás dvou ten rychlejší. No, vlastně byl nejrychlejší z nás tří, a to znamená díru v policajtově hlavě a pro nás kontroly na výjezdu z Prahy. Zachmuřeně se rozhlížím kolem sebe, Kay zatím nešťastníka zbavil vysílačky a popíjí.

„Musíš pořád chlastat?“

Zazubí se jako dítě, přistižené s lízátkem před večeří, a pak najde řešení.

„Hodím ho do světlíku, ja?“

Přikývnu, co taky jiného. Není čas na hrdinství, do rána bychom měli mít aspoň auto, nebo se někam zašít.

„Do rána musíme být v Německu.“ Kay se pokouší narvat mrtvolu do úzké průrvy a brblá u toho.

„V Německu?“

„Kde jinde? Tam dokážu leccos zařídit, ty tady momentálně nezařídíš vůbec nic,“ konstatuje nelítostně a vezme mě za ruku. Takový projev empatie jsem ani nečekala, ale pak mi dojde, že mě jen táhne po střeše pryč, protože dole začaly ječet sirény.

Běžíme po nábřeží, naštěstí je ještě noc, a když sebou našinec opravdu pohne, může být z Prahy venku docela rychle.

„Hele, chceš klusat až do Němec?“

Běh mě nezmáhá, ale nejspíš se mi brzo rozpadnou boty, při jejich šití se na takové výkony nepomýšlelo. Já prostě boty bez podpatku nenosím.

Kay se zastaví. „Ne. Jaké vezmeme auto?“ Je opravdu nejvyšší čas, za chvíli bude svítat a krást káru za bílého dne je trochu drzé i v Praze. Procházím ulicí, obhlížím masky aut a kontroluju gumy.

„Tohle.“

Vybrala jsem zánovní Subaru Outback a Kay si ho kriticky prohlíží.

„Má odřenej bok,“ ohrne pak nos.

„Dělej, nejsme v autosalónu.“ Krást auta neumím, a nejsem si jistá, jestli to umí Kay. Jistě, můžeme prostě vyrvat dveře, ale to je přece jen trochu, eh, výstřední.

Hrabe se v tašce a já pozoruju okna. Za chvíli se začnou rozsvěcovat, lidi vstanou…

„Děláš něco?“

Nevšímá si mě a já se snažím tvářit jako ženská, co je otrávená, že její chlap nemůže najít klíče od auta.

„Scheisse,“ vrčí, pak se ozve zasyčení a dveře se otevřou.

„Ještě nastartovat,“ připomenu mu ironicky, když nastoupím, ale čip, který má, auto přemluví celkem rychle.

„Kdes to vzal?“ zajímám se, když couvá z ulice a nasazuje si brýle.

„Koupil. Mně se tyhle věci líbí. Kam?“

Přivřu oči. Nechci do svých problémů zatáhnout nikoho z těch, které Dyre zná. Gasparovce, Orthrunu… v autě je ticho a teplo a já postupně odškrtávám své kontakty. Papá mi vidí do karet až moc.

„Žádný nápad? Žádný tajný ctitel, o kterém Dyre neví?“

Zavazuju si zrovna vlasy do šátku, protože určitě hledají bloncku, když konečně najdu někoho dostatečně anonymního, a přitom dost loajálního, abych ho navštívila.

„Rakovník,“ vydechnu vítězně a pustím rádio. „Jestlipak nás hledaj?“

No, hledají nás, ale rozhodně nehledají šedé subaru, které se svižně sune k Rakovníku a vytáčí Kaye z jeho pohledu nedostatečnou akcelerací.

„Budeme potřebovat čistou simku,“ upozorním ho a on mě sjede pohrdavým pohledem.

„Mám čistou simku.“ Jeho „emergency“ zavazadlo je zřejmě taková větší kápézetka.

„V tom případě by možná nebylo od věci zavolat někoho nenápadnýho.“

Nedělám si iluze o tom, že Německo je pro Dyreho neznámá veličina, ale doufám, že jsou pořád skulinky, do kterých nedohlédne. Kay v to zřejmě doufá taky, ale když vidí, jak v jeho tašce hledám simky, pustí mě raděj k volantu. Právě včas, jeho zavazadlo se začínalo podobat mojí kabelce, skoro jsem se v něm už orientovala.

Kayova němčina rachotí do telefonu a já si představuju, jak moc bude Libor překvapený, až ho vzbudíme. Pokud si ho pamatuju, je to plavovlasé stvoření s dredy a vybledlýma očima. Vlkodlak, jeden z těch, kteří ještě neodrostli štěněcím letům a polichotí jim, když má upírka žízeň. No, zval mě… a upíři se fakt nemají zvát.

„Libore?“ Těžko ví, kdo mu volá, a tak jen mohutně zívne.

„S kým mluvím?“

„Tina,“ připomenu se mu, „a potřebuju tvou asistenci.“

„Tino,“ mírně se zaraduje, „odkud voláš?“

„Z Rakovníka. Řekni mi adresu, za chvíli jsme tam.“

„Ale já…“

„Tu adresu.“

Poslechne, tak už to bývá.

Než se od auta dostaneme k domu, Libor už stepuje přede dveřmi. Dredy má pořád, taky tepláky na holém těle, tričko a croksy. Na Kaye, už kvůli světlu maskovaného kapucí a brýlemi, civí s nelíčenou hrůzou.

„Stalo se něco?“

„Jo, jinak bychom tu nebyli, ale řešit to na ulici není dobrej nápad. Pozvi nás domů.“

Není to prosba, je to rozkaz, a dlak to tak pochopí.

„Jasně, jen… mám tam ženskou.“

„Jsme po jídle,“ pokusím se ho uklidnit, ale Libor mírně zezelená.

„Fikání máme taky za sebou,“ ušklíbne se Kay a vlkodlak odemkne dům. Ostatně, nemá na vybranou.

„Prdelko, máme návštěvu.“

Byt je malý a dívka, ležící v posteli, vypadá trochu vyděšeně. Možná ji varuje instinkt, ale možná že ji prostě jen znervózňuje cizí chlápek v černých brýlích a kapuci, který na ni nepokrytě civí.

„Potřebujeme auto,“ přejdu k věci. „V Praze se to trochu mele a řekněme, že Konrád…“

Dredař si povzdychne, nemá Béra rád.

„Jasně, Konrád na nás sere, to se ví už dávno.“

„Nemá moc na výběr,“ rozhodnu se být spravedlivá, „ale každopádně musíme pryč. Máš nějakou káru?“

„Koně,“ zatváří se trochu provinile. „Auto nemám.“

„Dobře, tak koně.“ Kroska vlastně není tak špatný nápad, když se to vezme kolem a kolem, a helma je pro nás lepší maskování než kapuce a brýle.

„Někde ji odstavím,“ upozorním ho, „a dám ti vědět, ale…“

Chápe dobře a protáhne obličej.

„O peníze nepřijdeš.“ Kay konečně nechá kocouřího zírání na děvče. Tohle mu jde.

„Já vím,“ povzdechne si Libor a otevře komoru.

„Budete asi potřebovat hadry a helmy, že jo?“

Klaply dveře, jak se dekuje holčina, co ji měl Libor v posteli, a všem se trochu uleví. Já nemusím hlídat Kaye a Libor si už nepředstavuje, jak ji tu trháme na kusy. Natáhnu si kožené gatě na motorku a Kay pohrdne Liborovou bundou.

„Přivezu vám ji před barák,“ nabídne se vlkodlak a já na něj kývnu prstem. Přistoupí ke mně, přejedu mu jazykem po krku a pak ho kousnu. Trochu, spíš symbolicky, ale stačí to, aby ani nepomyslel na zradu. Jsem opatrná, dřív bych ho nechala jít jen tak.

„Aspoň nebudeš mít hlad,“ uvažuje Kay pragmaticky a nespokojeně se rozhlíží po neuklizeném bytě. To u nás to Thibault udržuje v pořádku, tedy udržoval. Předpokládám, že teď houfy policajtů rozhazují pečlivě složené prádlo a bádají nad prázdnou lednicí. Krev jsme vzali, to je to jediné.

„Jsem dole,“ ohlásí se Libor v domácím telefonu a já popadnu kabelku.

„Jdem?“

Kay kývne. Je neklidný, ještě si nezvykl na denní světlo, a i když ho plášť a brýle chrání dostatečně, je pro něj den nepřátelské území.

Před barákem stojí KTM Adventure a Libor ji smutně hladí po nádrži.

„Je to dobrej stroj,“ řekne a věnuje mi laní pohled.

„Pokusím se ji nechat někde, kde se najde,“ slíbím lehkovážně a chystám se nasednout.

„Ne.“ Kay mě bleskurychle odhání od řídítek. „Jestli máme být nenápadný, tak řídím já. Ty bys takovou motorku ani neuzvedla.“

„Neuzvedla?“ ohrnu rty.

Kay zaklapne kryt helmy a nastartuje.

 

2.

 

Nejedeme po dálnicích, takže jsme za krosku nakonec hluboce vděční. Na silnicích nejsou žádné kontroly a obsluha pumpy, u které tankujeme, si mě moc nevšímá, ostatně v bavlněné čepici a pod helmou stejně nejsem moc k poznání. Nakonec Kay odbočí na lesní cestu a zastaví.

„Teď tě znásilním,“ praví a já se usměju jen z povinnosti. Z nepohodlného sedla mě bolí zadek a neodbytně mi to připomíná doby, kdy se ještě cestovalo na koních.

„Jo?“

„Radši ne,“ sundá Kay helmu a mrkne na mě přes průzor kukly, „až v Německu.“

Pak vytáhne telefon a já si na chvíli připadám jako na návštěvě v koncentráku.

„Nějakej untermench?“ rýpnu si.

„Proč?“ nechápe Kay.

„Žes na něj tak řval.“

„To nebyl našinec,“ vysvětlí mi a já si s nechutí uvědomím, že tohle bude v Německu pořád. Zupácký vytahování a nos nahoru.

„Hele, sundej tu esesáckou čepici a zklidni se,“ pokusím se na svého společníka působit výchovně, ale on zírá na hodinky Lange & Sohne. Zřejmě počítá, kdy už tam budem, a já zas, že kdyby bylo nejhůř, můžem je dát do frcu. Stojej víc než auto.

„Jedem na Rozvadov?“ zkusím znova upoutat jeho pozornost.

„Ja, klar,“ zamyšleně kopne do pneumatiky. „Myslíš, že tam budou?“

„Tam určitě a za hranicema podle mě taky.“

Tváří se ukřivděně, jako by ho jeho Německo prostě nemohlo zašít, ale musí uznat, že je to pravda.

„Navíc, Kayi, uvědom si, že Dyre může mít svý lidi i u vás. Vybrals někoho ‚mimo dohled‘?“ ujišťuju se. Po pravdě, nechci, aby se o našem výletu dozvěděl můj otec, ale zrovna tak nepotřebuju, aby na mě v Němcích čekala Gothel.

„Za koho mě máš?“ urazí se Kay, takže mu ani nevmetu, že za mamánka. Zbytečně by nás to zdrželo.

„Takže jsi máti nevolal?“

„Blázníš?“

„Tak já zavolám Dyremu.“

Tentokrát má Kayovo „blázníš“ trochu jiné zabarvení.

„Tino, poštval na nás fízly, a ty mu budeš volat, kde jsme? Najde nás.“

„Hovno,“ vytočím číslo, „jen mu prostě musím něco říct. Vyhlásil mi válku, tak ať ví…“

„Prosím,“ ozve se Dyre skoro okamžitě, „co že jsi vzhůru tak brzo?“

„Ale no tak, otče. Vzbudila mě zásahovka…“

Odkašle si. „Po tom, co jste předvedli v Eisensteinu, se to dalo čekat. Pokusíme se něco udělat, voláš z policejní stanice?“

Rozesměju se.

„Někoho bych tam poslal,“ pokračuje chladně.

„Nemusíš, nejsem na stanici.“

„V tom případě se sejdeme u mě v bytě.“

„Dyre…“

„Musíme si promluvit.“

Odtáhnu telefon od ucha a zašklebím se na Kaye, ten na mě divoce gestikuluje.

„Promluvíme si,“ slíbím Dyremu, „ale teď nemám čas. Až najdu Timoteje, tak…“

„Nehledej Tima, dítě,“ cítím, jak se Dyre začíná zlobit, „nebo budu muset použít i prostředky, které jsem chtěl nechat stranou.“

„Zdáš se mi přetaženej, co kdyby sis zajel na dovolenou, třeba někam na sever…“

„Ty malá, drzá čubko,“ syčí, „ty se nakonec naučíš poslouchat, to ti přísahám.“

„Tak pá, zase se někdy ozvu,“ rozloučím se s ním sladce a vyndám simku z telefonu.

„Tohle nám už taky k ničemu není,“ řeknu a sfouknu ji z dlaně.

Dodávka, která pro nás přijela, je luxusní, ale její řidič vypadá jako těžce nemocný, nebo možná prostě jen těžce chudokrevný. Povytáhnu obočí, ale Kay si mě nevšímá a nakládá zavazadla do auta.

„Co s motorkou?“

„Necháme ji tady.“

„Tady?“ Zapadlá polní cesta u hranic není zrovna místo, kde by měl Libor šanci motorku najít, zato si jí brzo zaručeně všimne někdo jiný.

„Moc tu trčí, chci ji nechat někde na parkovišti.“

„Vrátím se pro ni, madam,“ vmísí se tichým hlasem do rozhovoru Kayův šofér. „A odstavím ji, kam si budete přát.“

„Vidíš.“ Kay mě postrkuje k autu, nejspíš už se těší, až konečně sundá kuklu, ale já mám v žaludku podivný kousavý pocit. Utíkala jsem mnohokrát z mnoha zemí, ale teď odjíždím obzvláště nerada a doufám, že až se budu vracet, bude se mnou Timotej, byť by to měly být jen jeho kosti.

Všechny zašívárny jsou stejné. Vysoká zeď a za ní vilka se zatemněnými okny. Vrata na dálkové ovládání se otevřou, stejně jako dveře garáže, a řidič nám pak úslužně vezme zavazadla. Je to absurdní, on je stěží unese, pro nás neváží nic, ale zřejmě je to tady tak zvykem.

„Přejete si ještě něco, madam?“

„Odvez tu motorku do Tachova a tam ji nech na parkovišti. Jo, a vem si džípíesku, budu potřebovat souřadnice.“

Ukloní se a odchází, oči bez výrazu a popelavá pleť. Jsem ráda, že je pryč, páchne nemocí a umíráním.

„Ble,“ ulevím si a Kay se na mě překvapeně podívá.

„Co ti vadí?“

„Je nemocnej.“

„Je na odpis,“ ušklíbne se Kay, „proto jsem ho vybral. Mrtví…“

„Nemluví, jistě.“ Tady být nechci, rozhodnu se, Kay bude za chvíli ve své roli německého alfa samce nesnesitelnej, a já to dlouho nevydržím.

„Dobře, je na odpis, stejně se nezdržíme.“

„Ne?“

Kay si připadá na koni, minimálně tolik na koni, aby mi šel na nervy.

„Ne. Jedem do Ruska. Lépe řečeno, já jedu. Ty tu klidně můžeš zůstat.“