PRÁVĚ VYŠLO

ST - Pred zneuctenim Peter David

PŘED ZNEUCTĚNÍM

Cyklus Star Trek


Cena: 288,- Kč
Vyšlo: 25.10.2017


PŘIPRAVUJEME

Ofenziva ceskych zemi Jan Kotouč

OFENZIVA ČESKÝCH ZEMÍ

Cyklus České země

Cena: 398,- Kč
Vyjde: 14.11.2017


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

348,- KčJohn Ringo/Travis Taylor: Ostrý dráp

Cyklus Zrcadlo, kniha čtvrtá
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Vyšlo:
Status:
Sci-fi
115 x 180
brož
Robert Čapek
Jiří Popiolek
Robert Pilch
Kurt Miller
466
978-80-7459-159-7
24.7.2013
Na skladu
Ostry drap

Koupit elektronickou verzi

Dokud nedohraje hudba, rozhodně není po všem...

Vorpalový meč se vydává prozkoumat informaci, kterou získali Hexosehrové, spřátelení mimozemšťané, a která se týká nejasných zpráv o starodávné a mocné civilizaci, z níž mohli pocházet i stvořitelé „černé skříňky“, pohánějící jedinou pozemskou vesmírnou loď.

V podstatě by se hodily jakékoli kusy vybavení či technologií, ale to, co Vorpalový meč najde, daleko předčí očekávání i těch největších optimistů. Mnohem horší je to, že loď zamořil mimozemský živočišný druh škorpionům podobných pavouků, který by dokázal vyhladit celou planetu. A nejhorší ze všeho je to, že kapitán William Weaver už není astrogátor, ale výkonný důstojník a s novým velitelem lodi rozhodně nevychází dobře. A nový velitel lodi nevychází dobře ani s Weaverem, ani s lodní lingvistkou, ani se zbytkem původní posádky. A co vlastně znamená ten divný zvuk, který se lodí rozléhá při každém ostrém manévru?

Blázniví géniové na palubě Meče to samozřejmě nakonec všechno vyřeší.  A Dreen se odpovědi na tyhle otázky líbit nebudou!


Související odkazy:

Autorův profil na Wikipedii (anglicky)

Autorův profil na Legii

 

Oficiální stránky autora


 

Ukázka

 

1

 

 

„Takže… jak je to s těmi různými uniformami?“ zeptal se Josh. „To mají mariňáci jednu zvlášť určenou pro chvíli, kdy děláš nejhorší krok ve svém životě?“

Druhý poručík Eric Bergstresser si dopnul poslední knoflíček těsného límečku a podíval se v zrcadle na svého bratra, který stál za ním.

„Jsem teď přece důstojník, ty troubo,“ odpověděl. „Důstojníci nenosí uniformy, které mají poddůstojníci.“

„Skvělý,“ řekl Josh a ošil se ve smokingu, na který nebyl zvyklý. „Ale i tak si tuhle musíš jenom pronajmout, ne? Protože – a neber to špatně – tahle vypadá zatraceně draze.“

Eric byl kdysi povýšený z vojína přímo na seržanta první třídy. Něco s tím mohlo mít společného i to, že zároveň získal Námořní kříž. Předpokládal, že se dalšího povýšení na štábního seržanta hned tak nedočká, a tak investoval do kompletní slavnostní uniformy pro poddůstojnický sbor námořní pěchoty, kterou osobně pokládal za nejkrásnější uniformu, jakou americké ozbrojené složky dokázaly člověku nabídnout. A rozhodně patřila k tomu nejdražšímu, co si musel mladší poddůstojník za svůj plat pořídit.

Následně byl ale povýšený na štábního seržanta daleko rychleji, než předpokládal, a pak mu samotný prezident Spojených států amerických osobně přikázal, aby nastoupil do důstojnické školy námořní pěchoty. Takže mu teď bude poddůstojnická slavnostní uniforma úplně zbytečně ležet ve skříni, dokud nevymyslí, co s ní podniknout, a on si dopínal límeček své nové slavnostní důstojnické uniformy a snažil se přestat myslet na to, že se chystá na vlastní svatbu.

„Ne, tyhle uniformy se nepronajímají,“ odpověděl Eric s povzdechem. „A ano, jsou moc drahé. Ale když čekáme na svatbě takovéhle hosty, tak tam přece nemůžu dorazit v maskáčích.“

Eric se zašklebil, když si připomněl, jaká jména se dostala na seznam pozvaných hostů. Otec Brooke byl díkybohu bývalý voják. Když se mu tedy ozvalo několik jistých osob s tím, že by se rády svatby zúčastnily, a když zjistil, kdo ti lidé jsou, vysvětlil Brookině matce, že takovéhle lidi rozhodně nemohou odmítnout.

Eric měl v době, kdy došlo k náhlému a nečekanému nárůstu pozvaných hostů, plné ruce práce a o celé záležitosti se dozvěděl až o několik týdnů později. Svým způsobem byl rád. A byl ještě radši, že se o tom nedozvěděl jeho taktický důstojník.

Důstojnická škola byla strašná otrava. Ne, nevadil mu dril. Tomu rozuměl. Od příslušníků námořní pěchoty se očekávala za všech okolností vysoká připravenost k čemukoli. Prohlídky byly běžnou součástí každého dne. Péče o ty nejmenší podrobnosti byla v boji důležitá, a ve vesmíru to platilo ještě víc. Ať už to kadeti důstojnické školy námořní pěchoty věděli nebo ne, a přestože šlo stále ještě o přísně tajnou informaci, čekal celé námořnictvo a s ním i námořní pěchotu přechod od „mokré“ k „vesmírné“ službě. To, že se člověk učil složit správně ponožky do komínku poprvé a pak už pokaždé, byl způsob, jak si zvyknout odvádět svou práci poprvé a pokaždé správně. Vůbec přitom nezáleželo na tom, jak – a jestli vůbec – byly vaše ponožky složeny. Na tom, jestli jste si správně utěsnili skafandr, ovšem záleželo rozhodně.

Eric se rozhodně dokázal vyrovnat s drilem, a také se s ním vyrovnal. Už jako dítě byl pořádný a základní výcvik námořní pěchoty zažité zvyky jen upevnil. Všechna cvičení navíc znal, takže se rychle stal vedoucím čety. Ani obsah jednotlivých kursů mu nepřipadal vůbec obtížný. Většina důstojnických kandidátů byli vysokoškoláci, zatímco on měl za sebou jen střední školu. Někdy mu ale připadalo, že je vysoká škola připravila o kus rozumu. A nové učivo jako částicová fyzika a prostředí cizích planet… no, to všechno přece bylo součástí práce, kterou v průběhu posledních dvou let vykonával.

Co mu vadilo nejvíc ze všeho, bylo chování instruktorů. Nastoupil do důstojnické školy s upřímným úmyslem vyčnívat co nejméně z davu, proplout kursy a výcvikem co nejrychleji a vrátit se co nejdřív zpátky k jednotce. Instruktoři si ovšem jeho složku přečetli. A i když v ní nestálo, jak přesně přišel k Námořnímu kříži, bylo každému jasné, že ho nenašel v krabici ovesných vloček u snídaně. Navíc měl ve složce uvedeno, že strávil dva roky u bojového průzkumu.

Jistě, instruktoři plnili ve škole úlohu strážců bran – jejich práce spočívala v tom, aby všichni, kdo projdou kursem, byli na jeho konci tím nejlepším možným důstojníkem námořní pěchoty. Takže ať už šlo o nutkání způsobené poctivostí, nevraživostí vůči „mustangům“ – tak se označovali důstojníci, kteří vzešli z řad poddůstojníků – nebo prostou zlomyslností, připadalo mu, že si ho instruktoři od prvního dne vybrali jako nejlepšího kandidáta k tomu, aby z důstojnické školy odešel s nepořízenou.

Takže to bylo těžké. Zdaleka ne tak těžké jako kurs bojového průzkumu nebo operační bojový výcvik, ale i tak to bylo těžké. A podle jeho názoru to přitom ani nebylo nutné. Od prvního dne dokazoval, že je přinejmenším stejně dobrý jako všichni ostatní kandidáti… ba právě naopak – dokazoval, že je lepší než oni. Nic z toho, co dělal, ale nejspíš nebylo dost dobré.

Na druhou stranu byl možná nejvyšší čas k tomu, aby si přestal v duchu stěžovat. Přece jen důstojnickou školu ukončil s vyznamenáním, takže možná všechno to otravování nějaký smysl mělo.

Ale když zničehonic dostal těsně po ukončení školy z domu zprávu o tom, že bylo přidáno několik dalších jmen na seznam pozvaných hostů na to, co si představoval jako velice malou a skromnou svatbu…

„No tak dobře, vysvětli mi to nějak, abych to pochopil,“ ozval se Josh. „Co je to vlastně za lidi?“

Eric se v duchu zašklebil a znovu pokrčil rameny.

„Kdo je podle tebe největší frajer, machr a bouchač hned po prezidentovi a Marilynu Mansonovi?“ zeptal se.

„Já nevím,“ odpověděl jeho mladší bratr.

„Tak právě to jsou tihle lidi,“ odpověděl Eric. „Ten, který z nich má nejnižší hodnost, je jeden z mála lidí, kteří žijí, a přitom dostali Medaili cti. A pak jsou tu ještě…“

„Dobře, tohle jsem pochopil,“ vytřeštil Josh překvapeně oči. „Ale pořád ještě netuším, proč jdou na tvou svatbu?“

„Protože mě Bůh nenávidí,“ odpověděl Eric.

 

Bůh mě nenávidí, pomyslel si kapitán William Weaver. Měl bych se zase vrátit k práci astrogátora. Zatraceně, měl bych se raději zase vrátit k práci vědce.

Kdysi dávno byla právě práce vědce to, čím si William Weaver, PhD. vydělával na živobytí. S doktoráty ze všech možných vědních oborů od strojírenství až po astronomii patřil ke skupině specialistů, které se říkalo Bandité z Beltwaye. Tato skupina řešila problémy, na něž narazila armáda a všechny další větve americké vlády, jejichž název většinou tvořily zkratky s písmenem A na konci: NSA, CIA, DIA…

A právě z tohoto důvodu byl jednoho sobotního odpoledne povolán k tomu, aby vysvětloval fyzikální jevy národní bezpečnostní radě, protože nevyšel jeden z experimentů.

Následkem výbuchu v Orlandu, který vytvořil Chenovu anomálii, byl pak vyhazován do vzduchu, stříleli po něm, cestoval na jiné planety, zůstal uvězněn mezi vesmíry a nakonec zachránil svět. Chenova anomálie, černá koule, která se vznášela přesně nad místem, kde se před výbuchem nacházela laboratoř částicové fyziky Univerzity centrální Floridy, ze sebe chrlila proud magických částic. Tyto částice, které byly zpočátku mylně označovány za Higgsovy bosony, byly schopné spojit dvě různé částice a vytvořit bránu mezi jakýmikoli dvěma místy. Její povrch tvořila lesklá, vysoce odrazivá plocha. Jeden z televizních reportérů těmto branám začal říkat ‚zrcadla‘ a označení už se ujalo. A protože zůstaly neaktivní bosony – které za sebou očividně zanechala nějaká dávno vyhynulá rasa – na cizích planetách, obrovské množství částic vytvořených Chenovou anomálií otevřelo velké množství bran na jiné světy.

Některé z těchto světů byly obydleny. A některé z nich obýval živočišný druh, kterému lidé říkali Dreen. Dreen využívali biologické druhy k většině procesů, pro něž lidé používali stroje, a očividně hladově pohlcovali část galaxie, kde se nacházela i Země. Připojovali se k některým pozemským bosonům a měli v úmyslu si planetu podmanit.

Jiná linie bosonů ale lidstvo spojila s mnohem přátelštější rasou tvorů, kteří si říkali Adarové. Ti lidstvo ve většině vědních oborů předstihovali zhruba o století a měli zbraň, která mohla brány uzavřít. Jediným problémem bylo, že zbraň se musela umístit do jedné brány, a kdyby vybuchla na špatné straně, celou Zemi by zničila. I když sami svého času s Dreen bojovali, rozhodli se využít raději obranných prostředků a neriskovat zkázu svého světa.

Lidé, kteří museli čelit mnoha útokům najednou a záplavě Dreen, jež se zdála nekonečná, to riskli. Weaver s pomocí SEAL týmu a téměř celé divize vojáků dokázal zbraň umístit za dreenské zrcadlo, takže planetu zachránil, protože okamžitě poté útok ustal.

Adarové také měli zvláštní malý přístroj, který se do jejich držení dostal na jedné z dávno neobývaných planet. Jediné, co o něm věděli, bylo, že způsobuje neuvěřitelně silné výbuchy. Weaver přišel na to, že nejde o sebevražedný nástroj – jak si myslel původně – ale nejspíš o nějaký druh pohonného systému. Po sedmi letech výzkumů lidé s Adary společně postavili warpovou loď, v jejímž srdci pracovala právě tato černá skříňka.

Během této doby ukončil Weaver kariéru Bandity z Beltwaye a přidal se na stranu světla: přijal přímé jmenování prezidenta Spojených států, nastoupil do námořnictva a po absolvování několika důstojnických škol a po několika normálních plavbách se stal astrogátorem warpové lodi. Těsně před vyplutím na první misi ji Adarové, kteří sice měli obrovskou technickou a filozofickou převahu nad lidmi, ale v podstatě jim nic neříkalo slovo marketing, obtížili názvem Spojenecká expediční rezerva Vorpalový meč.

Weaver strávil na palubě Vorpalového meče celkem dvě mise, a přestože v obou případech šlo o děsivou, nebezpečnou a sebevražednou zkušenost, vždy se náramně bavil. Během nich se samozřejmě párkrát dostal do otevřeného vesmíru a na vlastní oči viděl neuvěřitelné a nepopsatelné věci. Ale po druhé misi, kdy konečně lokalizovali Dreen a narazili na další, ještě pokročilejší živočišný druh, který před nimi prchal a dostával od dreenského bojového svazu strašný výprask, obdržel nabídku k tomu, aby se stal výkonným důstojníkem lodi Vorpalový meč II. Tato loď byla od základů postavena novým živočišným druhem, Hexosehry, a ve všech ohledech převyšovala původní plavidlo. Jak špatné to mohlo být? Obzvlášť poté, co námořnictvo přihodilo povýšení na kapitána, o které se on sám rozhodně neprosil. Zatraceně, jestli bude odvádět dostatečně dobrou práci jako výkonný důstojník, mohl by se jednoho dne stát velitelem dalšího Vorpalového meče!

To mu ale v tomto okamžiku vůbec nepřipadalo pravděpodobné. Kdyby jen dokázal získat několik set zatracených rolí…

„Do týdne vyrážíme na misi,“ prohlásil Weaver tak trpělivě, jak to jen dokázal, k ženě stojící na druhé straně pultu. „Jestliže tyto zásoby nebudeme mít, mohu podle svých zkušeností prohlásit, že se naše mise změní z možné na složitou, pokud ne rovnou nepravděpodobnou.“

„Ode mě je rozhodně nedostanete,“ řekla neústupně zaměstnankyně skladu a mlaskla jazykem. „Za prvé jste rozpočet na tuto položku překročili. Za druhé po mně chcete veškeré zásoby v celém skladu. Potřebuji tady mít něco také pro ostatní, rozumějte.“

Weaver se rozhodl, že jestli tím jazykem mlaskne ještě jednou, tak na ni přes pult skočí a bude zle. Používala to nepříjemné mlasknutí jazykem jako gramatický znak. Na konci každé věty přišlo ostré „mlask“, každá čárka v souvětí byla označována výrazným „mlask“. Musel tomu čelit už druhý měsíc, a jestli nepřestane, tak ji bude muset zaškrtit, a každý soudce to pochopí.

„Uvědomte si, že tento materiál je velice drahý (mlask!). A během posledních dvou případů (mlask) kdy vaše loď vyrazila na misi (mlask) jste pokaždé spotřebovali téměř celou zásobu (mlask!). Musíte se naučit (mlask) co je to zásobovací disciplína (mlask) kapitáne (mlask!).“

Weaver se to na sobě snažil nedávat najevo, ale začínal sebou trhat v očekávání toho, jak skončí její věta. Cítil se jako lovecký pes, který dostával příliš často výprask za každou špatnou věc, kterou sice neudělal, ale udělat mohl.

„Takže tohle je vaše poslední odpověď?“ zeptal se Bill a trhnul sebou, když si uvědomil, že po ní chce, ať něco řekne. Vlastně ji podněcoval k tomu, aby…

„Tohle je moje poslední odpověď (mlask!). Přinejmenším do doby (mlask) než mi přinesete úpravu rozpočtu a autorizaci k tomu (mlask) abyste úplně vyprázdnil sklad (mlask) je to (mlask) co jste si už vyzvedl (mlask) maximum toho (mlask) co ode mě dostanete (mlask!).“

Bill musel přiznat, že je poražený. Nešlo ani tak o to, že by si nedokázal opatřit patřičnou úpravu rozpočtu a všechna potřebná povolení a autorizace. Výpravy, které Vorpalový meč podnikal, měly vždy tak vysokou prioritu, že veškeré požadavky by byly splněny takřka automaticky. Ale i kdyby to všechno sehnal, musel by pořád čelit mlaskání. Tomu strašnému, děsivému, nestvůrnému, ďábelskému mlaskání. Tomu příšernému, odpornému, pekelnému, ohavnému, nechutnému, NIČEMNÉMU MLASKÁNÍ! TÉ BEZBOŽNÉ NESTVŮRNOSTI, KTERÁ SE VYNOŘILA ZE SAMOTNÝCH NEJTEMNĚJŠÍCH HLUBIN…

„Velice děkuji,“ řekl Bill ztuhle a zdvořile pokynul hlavou. „Přeji vám hezký den.“

„Děkuji (mlask!).“

 

„Vypadáte nějak sklesle, výkonný,“ řekl kapitán Prael.

Kapitán Charles Prael byl ponorkář – výborný ponorkář. Předchozí velitel Vorpalového meče byl stíhací pilot, což byl kompromis, na kterém se dohodli admirálové, poté co bylo jasné, že námořnictvo má namířeno do vesmíru. Přestože byl Meč I postaven na základě ponorky – bývalé SSBN 739 USS Nebraska – docházelo při jeho nasazení k použití jak podvodních, tak leteckých manévrů. To byl přinejmenším argument, který v daném okamžiku použili admirálové letadlových lodí. Tento argument měl samozřejmě v několika důležitých ohledech svou váhu – mimo jiné proto, že admirálové letadlových lodí byli všichni do jednoho bývalí „stíhací kovbojové“, zatímco ponorkoví admirálové byli pokládáni za „ujeté bublinkáře“. Svým způsobem to připomínalo návrat na střední školu.

Nakonec se ale ukázalo, že Přízrak byl pro daný druh misí ideální velící důstojník. Každá větev bojových sil měla vlastní priority a kulturní zázemí, které jako by bylo vestavěné do oceli jejich bojových prostředků. A zatímco pro ponorkáře byla vždycky nejdůležitější jejich loď, stíhací piloti byli vždycky ochotni jít až na krev. Bylo velice nepravděpodobné, že by nějaký ponorkář pokračoval v boji i po problémech, jakým musel Meč čelit u planety označené HD 37355. Ti měli spíš sklony k tomu, aby se vrátili a nechali si loď opravit. Ponorkářská tradice, vyplývající z podmínek, za jakých bojovali, a obzvlášť od dob admirála Rickovera, velela jasně: v první řadě jde vždycky o loď.

Kapitán Steven „Přízrak“ Blankemeier byl ale zvyklý na tradici stíhačů. Žádná letadlová loď ještě nikdy neukončila letecký provoz jenom proto, že o jedno letadlo přišla. Zatraceně, letadlová loď by se z mise nestáhla, dokud by neutrpěla takovou škodu, že by z její paluby nedokázalo odstartovat nebo přistát letadlo.

Na druhou stranu byla pravda, že v jednom okamžiku během první mise, když nebyli ještě příliš daleko od Země a utrpěli nějaké škody, přemýšlel o návratu. Přesně tohle totiž letadlové lodě dělávaly, když do něčeho narazily. Zamířily do doků, aby se pokrčené plechy vyklepaly. Pokud to bylo jen trochu možné, tak nejdřív dokončily misi, ale jakmile byla práce hotová, zamířily domů do doků.

Ponorkáři zase pokračovali v misi, dokud se do přístavu vyloženě vrátit nemuseli. Když to bylo nutné, dokázali plavidlo slepit tak, že fungovalo na lepicí pásku a dobré slovo.

Přízrak v mnoha ohledech určil směřování kultury budoucího vesmírného námořnictva tím, že spojil ponorkářský a pilotní pohled na věc dohromady. Z kultury letadlových lodí si vzal část „mise je na prvním místě, čert vem palubu!“ a dokázal by plavidlo nechat potopit, kdyby tím dosáhl vítězství. Z ponorkářského pohledu na boj si zase vzal část, která říkala „kašleme na škody nebo selhání techniky a pokračujeme dál, dokud nebude mise splněna nebo dokud nepůjdeme ke dnu“. Zkušený loďmistr razil nové heslo: „Domů se nevrátíme, dokud nám nedojde jídlo nebo posádka.“

Prael nebyl úplně neznámá část rovnice. Ujal se velení lodi skoro před třemi měsíci. Ale zatím se ještě nevědělo, jak si s lodí poradí v otevřeném vesmírném prostoru, a všechny na palubě ještě čekaly zajímavé časy. V daném okamžiku se ale musel Weaver přiznat, že neuspěl.

„Nedokážu přesvědčit zásobovací oddělení, aby nám dalo větší množství položky 413, pane,“ řekl Bill. „Snažil jsem se, ale ta úřednice chce úpravu rozpočtu a autorizaci k tomu, aby nám vydala všechny zásoby. To poslední je upřímně řečeno nebetyčná pitomost, protože my jsme jediná loď, která má povoleno tuhle položku využívat.“

„Vy jste se nepohodl s Mlaskavkou, že, výkonný?“ zeptal se kapitán s úsměvem. Prael byl velký muž s příjemným vystupováním, které zastíralo všechny roky strávené v blízkosti jaderných raket. Všichni důstojníci, kteří se pohybovali kolem jaderné výzbroje, byli posedlí touhou po dokonalosti tak, že to člověku lezlo na nervy, ale když velíte lodi vybavené jaderným reaktorem, který se může každou chvíli proměnit v jadernou bombu, patří pozornost k detailům k hlavním nástrojům přežití. Prael tuto posedlost sdílel také, ale rozhodně mu chybělo neustálé napětí a podrážděnost, jež ji běžně provázely.

„Vy ji znáte, pane,“ řekl Bill. A nebyla to otázka.

„Ale jistě,“ odpověděl Prael. „A vidím, že už se u vás začíná objevovat tik. Kapitáne, možná jste špičkový astrogátor a máte zkušenosti s bojem ve vesmíru. Ale ještě jste se ani v nejmenším nenaučil to, jak námořnictvo opravdu funguje. Přiznávám, samozřejmě, že je součástí mé práce vás s těmito záležitostmi obeznámit. Takže dobrá, výkonný: v rámci vašeho profesionálního rozvoje vás teď poučím o tom, jak si Mlaskavku otočit kolem prstu. V první řadě jí pochválíte účes…“

„Ale vlasy jí přece řídnou a ten střih je…“

„Ohavný, ano,“ přikývl velící důstojník. „Děsivý. Nechutný. Pochvalte jí ho. Pak se jí zeptejte, jak se vede jejím pejskům.“

„Pejskům?“ zeptal se Weaver zděšeně.

„Má trpasličí špice,“ přisvědčil velící důstojník. „Jsou to odporně tlusté, chlupaté piraně s tesáky. Posledně, když jsem s ní měl co dočinění, jich měla osm. Následně vás seznámí s podrobnostmi ohledně své nejnovější diety. Musíte souhlasit s tím, že by to měla zkusit, protože jste nic lepšího v životě neslyšel.“

„Ona někdy zhubla?“

„Co si vzpomínám, tak ani deko,“ řekl kapitán. „Pak – a teprve pak – jí pochválíte to, co má na sobě. Protože se zdá, že má všehovšudy jen tři kostýmky – všechny jsou ohavné a v tak řvavých barvách, že by je na sebe neoblékl ani Adar – budete muset lhát s obzvláštní představivostí. Když skončíte se všemi komplimenty, které dokážete dát dohromady, poslechnete si nejnovější lékařský horor o jejích psech, o ní nebo o obojím, a až vám mateřsky poradí, že byste měl zkusit pití vlastní moči…“

„To tedy rozhodně ne!“

„Tak potom a jedině potom ji můžete požádat o položku, kterou byste si od ní potřeboval vyzvednout,“ uzavřel velící důstojník.

„Ale… to…“

„Mlasknutí,“ přerušil Billa Prael. „To donebevolající, znechucující, odporné mlasknutí… ohavné je pro to příliš laskavé slovo, že?“

„Ano, pane!“

„Kapitáne,“ řekl Prael přísně. „Jste důstojník námořnictva Spojených států. Uhnul snad John Paul Jones tváří v tvář anglickému dělostřelectvu? Vycouval snad Spruance z boje u Midwaye? Obrátil to Dewey u Filipín ve válce se Španěly? Ne. A stejně tak vy neprchnete před tím strašlivým mlasknutím, kapitáne! Pokud se budete cítit lépe, tak jsme přesvědčeni o tom, že admirálové – Bůh dej spočinutí jejich duším v pekle – Mlaskavku udržují na jejím místě jako poslední zkoušku všech výkonných důstojníků. Abyste se mohl stát velícím důstojníkem, musíte se postavit tváří v tvář jejímu mlasknutí! A když mlasknutí dokážete přežít, žádné mučení vás nedokáže zlomit. To ale vyřídíte zítra. Všiml jste si, kolik je hodin?“

„Ach, kristepane,“ odpověděl Bill, když stiskl svůj implantát. „Nejspíš jsem si musel ztlumit upozornění!“

„Nebo jste je tváří v tvář mlasknutí nezaznamenal,“ přikývl Prael. „To se mohlo docela dobře stát. Ten zvuk má neuvěřitelnou ráži. Ale teď už musíme vyrazit. Teď. Hned. Co nejrychleji se převlékněte.“

 

„Jak to s tebou vypadá, synu?“ zeptal se Steve Bergstresser.

„Jsem připravený,“ odpověděl Eric a stále si pohrával s knoflíčkem límečku. Kdyby se nějak nezaměstnal, musel by přešlapovat nervózně z jedné nohy na druhou.

„Pojď sem,“ řekl mu otec a otočil ho, aby ho zkontroloval ze všech stran. Pak mu srovnal okraj šerpy smokingu a odstranil z rukávu uniformy pravděpodobně neexistující vlas. „Nakonec všechno dopadne skvěle,“ dodal. „No dobře, kaple je našlapaná do posledního místa…“

„Ach bože,“ zasténal Eric. „Doktor Pierson z toho dostane infarkt! Přece jen si nemůže dovolit takhle velkou svatbu.“

„Doktor Pierson je bývalý ponorkář,“ poznamenal pan Bergstresser. „Ten se prakticky cítí jako v nebi. Na svatbu jeho dcery se dostavili tři admirálové a nejvyšší velitel námořní pěchoty. Je to vůbec poprvé, co jsem na vlastní oči viděl, že je otec nevěsty šťastný, protože může za svatební obřad zaplatit.“

„Už aby bylo po všem,“ odpověděl Eric.

„To je normální,“ řekl otec. „Ale svatby jsou pro nevěsty.“

„A líbánky pro ženichy,“ dodal s úsměvem Josh.

„Ty si dávej pozor na jazyk, mladíku,“ změřil si ho otec. „Jediné, co se po ženichovi vyžaduje, je, aby se dostavil včas.“

„A přiměřeně střízlivý,“ dodal Josh, který se nehodlal nechat brzdit v nadšení. „A to je tvůj problém, Eriku. Jsi střízlivý. Jestli chceš, tak tady mám domácí kořalku…“

„Přestaň tady předvádět burana ze Západní Virginie, Joshi,“ ušklíbl se Eric. „Vůbec to nesedí k té tvé náušnici a sestřihu na goth.“

„Už je čas,“ ozval se druhý poručík Burt Tomlinson, který právě v tom okamžiku strčil hlavu do dveří. Nově jmenovaný důstojník byl jedním z Erikových kolegů z důstojnické školy – všichni se účastnili svatby jako ženichovi družbové.

„Nedávej kolena k sobě,“ poznamenal Erikův otec, když vykročili ke dveřím. „Nebo omdlíš.“

„Tohle nás učí v základním výcviku, tati,“ odpověděl Eric. „A pak pro jistotu ještě jednou v důstojnické škole.“

„Dobře,“ přikývl pan Bergstresser. „A tentokrát to pusť z hlavy. A nestůj celou dobu v pozoru. Vypadáš přitom nervózně.“

„V uniformě se dá stát jedním ze dvou způsobů, tati,“ řekl Eric. „Buď v pozoru, nebo v přehlídkovém pohovu. Vyber si.“

 

„Možná to nevíte,“ zašeptal důstojnický zástupce třetí třídy SEAL Miller, když Weaver vklouzl na sedadlo vedle něho, „ale tím, že jste dorazil až po nevěstě, jste mohl dočista pohřbít svou kariéru.“

Miller a doktor Weaver se poprvé setkali, když se druhý jmenovaný vypravil zkoumat tehdy čerstvě vzniklou Chenovu anomálii a zjistit, co se vlastně přihodilo. V důsledku nastalého chaosu toho spolu hodně zažili a hodně vytrpěli. Postupem času si Miller vypěstoval poměrně silný obdiv k akademikovi, který se musel vyrovnávat (a docela se mu to dařilo) s věcmi, které byly pro příslušníka jednotek SEAL běžným denním chlebem. Weaver to nevzdal, nevzdal se a prostě postupoval dál bez ohledu na to, jak velké klacky mu vesmír, zrcadlové brány a Dreen házeli pod nohy. Kromě toho se vyplatilo mít někoho tak chytrého, jako byl doktor Weaver, po ruce v případě, že člověk narazil na problém, který nebylo možné rozstřílet na kusy nebo vyhodit do vzduchu.

Miller se zúčastnil panenského letu lodi Vorpalový meč víceméně proti vlastní vůli a vůbec ho nenadchlo, když zjistil, že se Weaver stal komandérem námořnictva Spojených států. Nejen že Weaverovo jmenování a kariérní postup už na dálku vypadaly jako ohavná protekce, ony tak i páchly. Ale Weaver byl i tak pro funkci astrogátora vynikající volbou. Vorpalový meč se během cesty ke hvězdám zapletl do spousty divných situací a Weaver dokázal – s trochou pomoci – znovu a znovu najít cestu ze šlamastyky ven.

Ale kapitán Weaver, to už bylo přece jen trochu moc. Kapitáni přece měli být staří mořští vlci se slanou vodou místo krve a hlubokými vráskami kolem očí způsobenými dlouhými roky mžourání přímo do slunce. Jistě – ani on, ani Weaver nebyli kdovíjaká jarní koťátka, ale Weaver si nějakým způsobem i přes to všechno, čím už stačili společně projít, dokázal uchovat chlapecký vzhled a nadšení. Když ho lidé viděli v uniformě, někdy je napadalo, jestli se náhodou nepřevlékl do uniformy svého otce.

„Čím si Pistolník zasloužil všechny tyhle vojenské hlavouny?“ odpověděl otázkou Weaver.

Podle toho, co se Weaver stačil dozvědět, byli Berg i jeho nevěsta ve svém městečku docela oblíbení, ale vzhledem k tomu, že se svatba odehrávala relativně daleko od domova, nečekal by nikdo příliš velké množství hostů. Stal se ale pravý opak – malá kaple byla nabitá k prasknutí.

Na straně nevěsty byla její rodina a rodiče jejích tří družiček. Ti všichni zabrali první dvě řady. Na straně ženicha seděli v prvních dvou řadách Bergovi rodiče, bratr a několik přátel.

Hned za nimi se ale lavice blýskaly výložkami a vyznamenáními, které by člověk očekával spíš na velké vojenské svatbě. Tři admirálové – od náčelníka vesmírných operací, admirála Grega Townsenda, až k čerstvě jmenovanému dvouhvězdičkovému admirálovi jménem Blankemeier – vrchní velitel námořní pěchoty a brigádní generál, který stál v čele bojového průzkumného výcviku, všichni v doprovodu manželek. Za nimi seděli jejich pobočníci včetně kapitána námořnictva, který pracoval jako pobočník náčelníka vesmírných operací. Řadu za nimi zaplnily mladé dámy, pravděpodobně manželky čerstvě jmenovaných důstojníků, kteří na Bergově svatbě plnili úlohu družbů. A další vlna námořních pěšáků, občas prostřídaná námořníky, která se přelila až na stranu nevěsty.

„Pokud jsem to správně pochopil,“ řekl Miller, „tak Přízrak požádal o den volna, aby se mohl svatby zúčastnit. Teď pracuje pro Grega Townsenda, takže se Greg logicky zajímal o to, kdo se žení. A když náčelník vesmírných operací prohlásil, že na tu svatbu musí jít taky, vyložili si to všichni jako povinnou událost. No, kromě Přízraka, samozřejmě. A velitele mariňáků.“

Od konce války s Dreen – a víceméně simultánního konce války s terorismem, protože se většina mudžahedínů s radostí pustila do boje s Dreen – nedocházelo příliš často k tomu, aby se měla armáda čím chlubit. Přinejmenším ne v odtajněných záležitostech. Přísně tajný projekt Vorpalový meč byla výjimka. Mariňáci a námořníci na palubě Vorpalového meče čelili během uplynulých dvou let většímu počtu hrozeb než všech pět divizí běžných příslušníků ozbrojených sil dohromady. A poměr padlých k těm, kteří přežili, tomu odpovídal.

Během jiných dob a během jiných válek by bylo velice nezvyklé vidět, jak se vesmírná verze náčelníka námořních operací a nejvyšší velitel námořní pěchoty účastní svatby mariňáckého druhého poručíka bez ohledu na to, kolik vyznamenání by měl. Ale Pistolník Berg byl se vším všudy rozhodně nejproslulejším příslušníkem bojového zajištění, které tvořilo součást posádky Vorpalového meče. A jako takový se stal něčím na způsob celebrity velice malého a nesmírně utajeného okruhu lidí. A velmi tomu napomáhalo i to, že to byl správný kluk.

„No tak dobře, tak si to probereme, ano?“ zašeptal Miller. „Zastavil útok krabotnic na Runnerově světě, zatímco ty mrchy požíraly mariňáky jako popcorn. Víceméně bez pomoci zachránil můstek Meče. Vedl výsadek na Cheericku. Stál na hrotu v Dračí jeskyni. A byl jedním z mála, kteří to přežili. Tenhle kluk našel jediného člověka, který přežil útok na kolonii na HD 36951. Stál na hrotu během mnoha výstupů do prostoru během téže mise. Tenhle kluk přišel na to, jak přežít vstup na dreenský bitevník. Zabil v přímém souboji víceméně bez pomoci dreenský nosorožčí tank. A nezapomínejme na to, že tenhle kluk víceméně bez pomoci nakonec ten dreenský bitevník zajal!“

„Ale no tak, u většiny těchhle věcí jsem byl taky!“ ohradil se šeptem Weaver. „A vy taky – většinou ještě blíž k akci. A většinou to nebylo vůbec víceméně bez pomoci.“

„Přestaňte se mi plést do vyprávění,“ řekl Miller. „Alvin York taky nebyl vždycky sám. Smysl tohohle výčtu je v tom, že mluvíme o Pistolníku Bergovi: člověku, který se vrhne do palby a boje a na druhé straně z nich vyskočí bez jediného zranění. A proto tu jsou náčelník vesmírných operací, velitel mariňáků a brigádní generál – částečně je to pocta skvělému mariňákovi a částečně, alespoň myslím – v skrytu duše doufají, že se trocha jeho štěstí a spousta toho, co si oni myslí, že je jen štěstí, přenese i na ně. Hlavouni, kteří si četli závěrečnou zprávu o poslední misi, se ještě dneska budí v noci hrůzou.“

„Což je důvod, proč bude další mise zase o něco důležitější,“ přikývl Weaver. „A když už o ní mluvíme – nebyl jste na jediné schůzi.“

„Měl jsem vlastní schůze,“ řekl znechuceně Miller. „Za oponou se horlivě diskutuje, co si vlastně mají jednotky SEAL v téhle situaci počít. Já na příští misi neletím. Musím se totiž zúčastnit čtyřdenní konference o koncepci, které se říká ‚Jak dál se SEAL?‘. Dobrá zpráva je, že se celá věc koná na Maui. Takže příště jste na to sami.“

„Pššš,“ zašeptal Weaver, když varhaník, který kapli plnil lehkými tóny svého nástroje, přešel plavně do Svatebního pochodu.

„Doufejme, že to proběhne bez problémů,“ zašeptal ještě Miller, když do místnosti vstoupila vysoká plavovlasá dívka, zavěšená do rámě vlastního otce. „Tak nebo tak to budou lidi brát jako nějakou předzvěst.“

 

Eric si upřímně řečeno z celého obřadu nepamatoval vůbec nic. Vzpomínal si, že viděl Brooke, a připadalo mu, že ještě nic krásnějšího v životě nespatřil, a pak už ji líbal. Všechno, co se stalo mezi tím, mu naprosto uniklo. Tuhle situaci už si pamatoval z bojového nasazení. Jeden z tuctu psychologů, se kterými musel každý, kdo se mise zúčastnil, strávit hodinu hovorem, použil termín „neuvědomělé ego“. Věci se děly a pak bylo po všem. Ale podle všeho provedl každý krok obřadu správně.

Bylo zvykem, že z kaple vycházela jako první nevěsta. V tomto případě ale nejdřív vyšli ven všichni ostatní, zatímco čerstvě oddaný pár kráčel ve společnosti kaplana, jenž tuto malou kapli spravoval. Když byli všichni pryč, dostal pokyn k odchodu i on s Brooke.

Nabídl jí rámě a společně vykročili uličkou ke dveřím. Snažil se co nejdůrazněji z mysli vytěsnit skutečnost, že je přitom pozorně sleduje jeho nejvyšší velitel. Také si uvědomil, že kráčí tak toporně, až skoro nedokáže pohnout nohama.

Když vyšli z kaple ven, došlo jim, proč museli kráčet jako poslední. Jeho spolužáci z důstojnického kurzu vytvořili přede dveřmi uličku korunovanou čepelemi slavnostních šavlí. Společně s Brooke prošli uličkou za hlasitého jásání svatebčanů a v obláčku dechu vonícího po whisky; bylo jasné, že bývalí kadeti začali slavit s mírným předstihem.

Pomohl Brooke nastoupit do limuzíny a pak se víceméně vpotácel za ní.

„Bylo to v pohodě?“ zeptal se tiše. Brooke mu připadala mírně zaražená.

„Bylo to skvělé,“ odpověděla a na tváři se jí objevil úsměv. Pak ho objala kolem krku a políbila ho. „Bylo to dokonalé. Miluji tě.“

„Já tě taky miluji,“ řekl Eric a konečně si oddechl.

„Jen mě tam někteří lidé překvapili,“ řekla Brooke. „Nechtěla jsem, abychom před tvými nadřízenými něco pokazili.“

„Tihle lidé jsou mí nadřízení zhruba stejně, jako je Bill Gates nadřízený posledního programátora z dodavatelské firmy,“ odpověděl Eric. „Ani raději nepřemýšlím o tom, proč se někteří z nich zúčastnili obřadu. Teď už musíme jedině přežít svatební hostinu a můžeme zmizet.“

„Ty se prostě nedokážeš dočkat toho, až se spolu poprvé budeme svlékat,“ usmála se Brooke.

„Já se prostě nemůžu dočkat, až zmizím z dohledu svého velitele,“ opravil ji Eric a usmál se. „Nemluvě o tom, že se na dnešní večer opravdu těším.“

„Ale nesmíš na hostině pít žádný alkohol,“ řekla Brooke a posadila se mu do klína. „Takhle mi to přinejmenším radila maminka.“

„‚Víno posiluje touhu a odebírá schopnost‘,“ citoval Eric.

„To je z Bible?“ zeptala se Brooke.

„Skoro,“ odpověděl Eric s úsměvem. „To byl Shakespeare.“

 

„Kapitáne,“ řekl admirál Townsend a kývl Weaverovi na pozdrav.

„Admirále,“ odpověděl Weaver.

Svatební hostina probíhala docela zvláštně. Konala se v Důstojnickém klubu na základně v Quantiku a šlo o otevřený bufet se stoly a židlemi, ale bez přesně určených míst. Hned zkraje se od sebe poměrně agresivně oddělili civilní účastníci a příslušníci ozbrojených sil. Postupem času se to změnilo, když se ukázalo, že mnoho civilistů – přinejmenším mužů – jsou bývalí vojáci. Město, z něhož pocházeli Eric s Brooke, samozřejmě mělo svůj díl veteránů z různých složek ozbrojených sil, a i když se vyhýbali vyšším důstojníkům, brzy se dali do srdečného hovoru s mladšími důstojníky a těmi několika poddůstojníky, kteří se této společenské události zúčastnili.

Dámy na druhou stranu jakémukoli dělení na civilisty a vojáky nevěnovaly nejmenší pozornost. Díky čemuž babička Brooke, která s výjimkou několika vzácných příležitostí neopustila hranice západovirginského městečka, v němž žila, mohla zapříst hovor s manželkou admirála Townsenda, jejíž obě děti se narodily mimo kontinentální Spojené státy – jedno na Havaji, druhé v Japonsku.

„Čekám, kdy se někdo zeptá, proč tu všichni jsme,“ řekl náčelník vesmírných operací.

„Tak to jste si našel špatného kapitána, pane,“ odpověděl Weaver. „Pamatujte, že jsem strávil polovinu profesionální kariéry v utajovaných operacích. Já se neptám, dokud k tomu nedostanu rozkaz.“

„Touché,“ usmál se admirál Townsend. „Zapomněl jsem, že než vás přinutili ke vstupu do ozbrojených sil, tak jste patřil k černé komunitě.“

„Já bych rozhodně netvrdil, že mě někdo k něčemu přiměl, pane,“ namítl Weaver a pokrčil rameny. „Přidal jsem se k námořnictvu dobrovolně.“

„Mluvil jsem s Jimem Bennettem, který – pro případ, že byste to nevěděl – byl člověk, který se za vás zaručoval,“ pravil admirál a jmenoval bývalého náčelníka námořních operací. „Říkal, že od samého začátku mu bylo jasné, že v celém námořnictvu není jediný navigační důstojník, který by se hodil pro Meč – neznal nikoho, kdo by opravdu rozuměl vesmíru. Jednou z možností bylo stáhnout jednoho z námořních důstojníků, kteří pracovali pro NASA. Většina z nich se ale vyznala spíš v blízkém vesmíru, což by nám nijak nepomohlo. Pak tu ještě bylo pár důstojníků, kteří pracovali s Observatoří, ale ti byli trochu moc…“

„Magoři?“ nadhodil Weaver.

„Takhle se to dá nejspíš říct nejpřesněji,“ přiznal Townsend. „Ale podle hlášení SEAL o tom, co se dělo během války s Dreen, se zdálo, že vy rozhodně magor nejste. Takže se Bennett postaral v klidu a tichosti o to, abyste byl z projektu znovu a znovu stahován – aniž byste o tom vy nebo Columbia věděli – a počítal s tím, že vás to dřív nebo později přestane bavit a vy se do hry zkusíte zapojit nějakým jiným způsobem. Takže když jste se dobrovolně přihlásil do námořnictva, hra mu vyšla.“

„Takže mě zmanipuloval k tomu, abych se stal důstojníkem?“ zeptal se Weaver užasle. „Přece se mě mohl zeptat!“

„To mohl, a já bych to na jeho místě udělal,“ přikývl Townsend. „Ale Jim bral vždycky věci daleko machiavelističtěji než já. No, napadlo mě, že byste to možná měl vědět.“

„Skvělé,“ řekl Bill. „To mi opravdu dodalo odvahu k tomu, abych se zeptal na to, nač se chci zeptat. Opravdu jste tu všichni proto, že je Berg správný chlap, nebo je v tom něco jiného?“

„Berg je správný chlap, o tom nemusíme diskutovat,“ přikývl Townsend. „Ale prezident chtěl přijít a nemohl se uvolnit. Takže nařídil mně a veliteli námořní pěchoty, abychom ho tu zastoupili. Přízrak šel tak jako tak. A ti ostatní? Myslím, že jim prostě připadalo, že když sem jdeme my…“

„Tak to musí být povinná akce,“ dokončil za něj s úsměvem Weaver. „Takhle to víceméně řekl náčelník Miller – bez té první části, samozřejmě.“

„Prezident si neuvědomil jednu důležitou věc – tohle mohla být strašná katastrofa,“ pokračoval náčelník vesmírných operací. „Z mnoha úhlů pohledu. Vezměte si třeba obyčejnou zvědavost. Prozatím se ještě nikdo z tisku nezajímá o to, proč jsme se tu vlastně sešli. K tomu ještě může dojít. Jsou každou minutou blíž a blíž k pravdě.“

„Viděl jsem článek ve Washington Times, pane,“ přikývl Bill. Sloupek nazvaný „Vnitřní kruh“ na základě údajů z mnoha zdrojů spekuloval o tom, že Spojené státy vesmírný pohon buď mají, nebo jej brzy mít budou. Dříve uveřejněný článek, který se odvolával na „anonymní zdroje“, tvrdil, že bylo zjištěno, kde se ve vesmíru nachází planeta Dreen a že to místo je někde v souhvězdí Orionu. Za tohle mohli nejspíš děkovat zničení kolonie HD 36951. Ale při tom, kolik peněz se lilo do plánování vesmírného námořnictva, nemluvě o jmenování náčelníka vesmírných operací a změnách ve výcviku každého odvětví námořnictva… dřív nebo později to musí všechno vyjít najevo. „Myslím, že prezident hraje velice nebezpečnou hru, když tyhle informace nezveřejní,“ poznamenal nahlas.

„Prezident je nejvyšší velitel ozbrojených sil,“ odpověděl náčelník vesmírných operací. „Je to na něm, ne na nás.“

„Rozumím, pane,“ souhlasil Bill. „To byl můj občanský názor, ne názor důstojníka.“

„A jedna z prvních věcí, které jste se jako důstojník měl naučit, byla, že mezi těmito dvěma přístupy je jen velice tenká hranice,“ řekl náčelník vesmírných operací. „Teď vás nekárám, jen vám ukazuju pravdu takovou, jaká je. Během svého profesionálního postupu jste přeskočil velké množství schodů, a kvůli tomu vám to nejspíš nedochází. Můžeme mít vlastní politické názory, obzvlášť ty, které jsou založené na našich vlastních poznatcích. Můžeme je vyslovit nahlas v kruhu svých známých a sobě rovných. Ale s výjimkou soukromí volební místnosti podle nich nejednáme. Mimo jiné proto, že i když si myslíme, že máme dostatek informací na to, abychom uvedli v život nějaké rozhodnutí, jsou často naše informace nedostatečné.“

„Ano, pane,“ řekl Bill a snažil se silou vůle zadržet úsměv. „A co důstojníci, kteří mají očividně příliš mnoho přátel mezi lidmi z tisku?“

„Jestli je najdete,“ odpověděl Townsend, „tak je v tichosti přesunu někam, kde se nebudou mít o své názory s kým podělit. Upřímně řečeno bych je nejradši pohřbil na dně nejhlubšího oceánu, ale s tím je spojená taková spousta papírování, že si to raději rozmyslím. Bude muset stačit základna na atolu Diego Garcia. Ale prozatím jsme si své tajemství uchovali. Prozatím. Měl bych vyrazit.“

„Promiňte, pane?“ zeptal se Weaver.

„Zdá se, že vám chce mladý Bergstresser představit nevěstu,“ řekl náčelník vesmírných operací a kývl bradou.

Nevěsta se ženichem kolovali mezi svatebčany a všichni jim blahopřáli. Weaver už nějakou dobu pozoroval jednu z družiček, obzvlášť vyvinutou dívku, a vůbec si nevšiml, že se k nim Berg s novomanželkou blíží. Když se ale na Pistolníka podíval, zachytil jeho kradmý pohled a bylo mu okamžitě jasné, že se mu chtěl ženich vyhnout, dokud bude stát ve společnosti náčelníka vesmírných operací.

Jakmile k němu Berg zabloudil očima znovu, zachytil Weaver jeho pohled a kývl na něho hlavou, aby přišel k nim. Pohled, kterým Berg střelil k náčelníkovi vesmírných operací, byl velice výmluvný, takže Weaver gesto zopakoval.

„Pane, Pistolník stál tváří v tvář nejhorším nestvůrám, jaké v galaxii existují,“ řekl Weaver, když k nim mariňák se svou nevěstou vykročil. „Určitě přežije i náčelníka vesmírných operací.“

„Admirále Townsende,“ řekl Eric, když se formálně uklonil nadřízenému, „dovolte, abych vám představil svou manželku, Brooke Bergstresserovou.“

„Samozřejmě, poručíku,“ odpověděl náčelník vesmírných operací, vzal Brooke za ruku a sklonil se, aby ji políbil. „Paní Bergstresserová, vy jste zjevení. Říká se, že každá nevěsta je krásná, ale vy překonáváte všechna očekávání.“

„Děkuji, pane,“ začervenala se Brooke.

„Vím, že věříte tomu, že jste si za manžela vybrala toho nejlepšího muže na celé Zemi,“ pokračoval admirál. „A já s tím rozhodně souhlasím. Jednoho dne – a nebude to trvat ani příliš dlouho – se dozvíte, jak skvělý voják tenhle muž vlastně je.“

„Znamená to, že jeho mise nebudou tolik…“ Brooke se na okamžik v zamyšlení zamračila a pak pokrčila rameny. „Myslím, že ten správný termín je ‚černé‘, že? Eric mi vůbec nic neříká o tom, co vlastně dělá.“

„To ani nesmí,“ přikývl náčelník vesmírných operací. „Je mi to moc líto, ale tak zní rozkaz a já rád slyším, že jej Eric poctivě dodržuje. Nicméně ano, už brzy budou veškeré jeho operace odtajněné. Bohužel nemohu ani odhadovat, jak brzy k tomu dojde.“

Weaver nastražil uši. Drobná informace, kterou admirál na rozdíl od něho měl, znamenala, že rozhodnutí pro odtajnění už padlo a že existoval jeho časový plán.

„Až k tomu ale dojde, bude všechno úplně jasné,“ pokračoval admirál. „Včetně toho, jak výjimečného muže jste si dnes vzala.“

„Já už přece vím, jak výjimečný je, pane,“ odpověděla Brooke. „Ale děkuji.“

„Pistolníku,“ obrátil se admirál k ženichovi, „máš týden. Pořádně jej využij.“

„Ano, pane,“ přikývl nadšeně poručík. „Můžete mi alespoň něco napovědět?“

„Budou z nás archeologové,“ odpověděl místo Townsenda Weaver. „Myslím, že to je dostatečně neurčité, že, pane?“

„Takhle to stačí,“ souhlasil náčelník vesmírných operací. „Archeologická mise, poručíku. Měla by to být rutina.“

„Naše normální rutina, pane?“ zeptal se Berg se špatně skrývaným pobaveným úsměvem. „Nebo rutinní rutina?“

„Rutinní rutina,“ odpověděl náčelník vesmírných operací. „Ale nikdy nevíme, jak to dopadne, že?“

„Ne, pane, to nevíme,“ přisvědčil Eric. „A Brooke, tohle je komandér Weaver. Už jsem ti o něm říkal.“

„Jsem ráda, že vás konečně poznávám, pane,“ řekla Brooke a pozorně si Weavera od hlavy k patě prohlédla. „Nevypadáte tak… tak, jak jsem si vás představovala.“

Náčelník vesmírných operací se od srdce zasmál a potřásl hlavou.

„Tohle mi říká spousta lidí,“ odpověděl Bill. „Myslím, že vždycky čekají někoho staršího, kdo má méně vlasů. A prosím, říkejte mi Bille.“

„Popravdě řečeno jsem se divila, že nejste tři metry vysoký a nechrlíte plameny,“ opravila ho Brooke s úsměvem. „Bille.“

„V tom případě Eric zbytečně přeháněl,“ řekl Weaver. „A musím přidat své komplimenty k těm, které vyslovil admirál. Jste opravdu nádherná. Eric je vážně šťastný chlap.“

„To tedy jsem, pane,“ přikývl Berg.

„Co máte v plánu?“ zeptal se náčelník vesmírných operací. „A aby bylo jasno, ptám se na dobu po líbánkách.“

„Zajistil jsem ubikace mimo základnu, pane,“ odpověděl Eric. „Do těch se nastěhuje Brooke a hodlá nastoupit na vysokou školu.“

„No, z poručického platu se vám bude žít daleko lépe, to je jisté,“ řekl Townsend. V tom okamžiku k nim přistoupil jeho pobočník, něco mu zašeptal do ucha a pak mu předal formulář se zprávou. Admirál si ji přečetl beze změny výrazu ve tváři, potom zvedl oči a usmál se. „Doufám, že si svatební hostinu pořádně užijete,“ řekl. „Já s kapitánem budeme muset vyrazit na schůzku, kterou jsme si předem domluvili.“

„Jistě, pane, rozumím,“ řekl Berg a vzal Brooke pod paží. „Děkuji, že jste přišel.“

„Sežeňte admirála Blankemeiera a generála Holberga,“ řekl Townsend tiše pobočníkovi. „Já vezmu kapitána Weavera v zastoupení kapitána Praela. Transport je připravený?“

„Ano, pane,“ odpověděl kapitán námořnictva.

„Tak jdeme.“

„Mohu vědět, jakou předem domluvenou schůzku právě máme, pane?“ zeptal se Bill tiše.

„Musíme vyrazit do Camp Davidu,“ odpověděl náčelník vesmírných operací. „Čeká nás tam velká schůze. Zdá se, že Rusové a Číňané vědí o Meči.“