| Žánr: Formát: Vazba: Překlad: Jazyková redakce: Odpovědná redakce: Obálka: Počet stran: ISBN/EAN: Datum vydání: Status: |
Fantasy 145 x 205 brož - Robert Pilch Robert Pilch Lubomír Kupčík 272 978-80-7456-003-3 21.4.2011 Na skladu |
|
Lota lenoší na svém statku, když se na scénu vrací Enno - těžce zraněný, šílený, a o to nebezpečnější a boj, který rozpoutá, změní život nejen opolským zaklínačům. Špína války se tentokrát dotkne i těch, kteří se dosud pokládali za nezranitelné. Vampýrů samotných... |
Související odkazy:
Rozhovor M. Lince s autorkou (30.9.2009 – Neviditelný pes)
Rozhovor J. Nohovce s autorkou (27.9.2009 – Topzine)
Rozhovor M. Lince s autorkou (24.9.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor O. Jireše s autorkou (14.1.2008 – Fantasyplanet)
Rozhovor J. Popiolka s autorkou (Fantasya)
Autorčin profil na Topzine (27.9.2009)
Autorčin profil na Fantasyi (14.10.2009)
Petra Neomillnerová na Facebooku
Ukázka:
1.
Je horko, dokonce i teď v noci, kdy jsou obě okna do ložnice dokořán. Torge pohladí tetováním pokrytý bok své společnice spíš se zvyku a zívne.
„Ještě jedno číslo a balíme to?“
Lota se líně zvedne. „A ne? Stejně v tom horku nejde spát.“
„Uhm…“
Mužský jazyk v klíně je úlitba pohodlnému životu na statku a létu, které voní jezerní vodou. Jistě, měli by pracovat, Volmar by neměl radost, ale je těžké donutit se k práci, když jednoho nežene hlad. V navyklém tanci těl teď není zoufalá naléhavost, spíš jen léty téměř k dokonalosti dovedená praxe, mazácká rutina. Lotin jazyk sleduje žíly Torgeho penisu, jsou si tak blízcí, stmelení zdaleka ne jen jednou křečí ukojení. Pak se závěs v okně pohne, a než se zaklínači rozpletou, návštěvník stojí u jejich lůžka.
„To se mi líbí,“ zasměje se Enno, „tisící repríza situace ‚starej se vrací domů z lochu‘. Koho mám zabít dřív?“
Nehýbat se, tak jim to vždycky říkali. Když přijde něco, co je silnější než vy, nehýbejte se, zadržte dech, vyčkávejte… a Lota s Torgem si poučku teď vybavují obzvlášť živě. Enno je nepochybně nebezpečný a Lotě, která ho zná přece jen lépe, navíc připadá, že křehká rovnováha jeho duševního zdraví dostala pořádně na frak.
„Vypadáš děsně.“
Pravda, není to zrovna taktické zahájení rozhovoru, ale Lota si nemůže pomoci. Enno vypadá hůř, mnohem hůř, než když ho viděla naposledy. Vlasy má buď oholené, nebo mu přestaly růst, kůže lne k lebce a klouby na prstech rukou vypadají příliš velké.
„Až tě zavřou na dva roky do kobky, kde není ani světlo, ani jídlo, nebudeš vypadat líp, milé dítě,“ Enno k nim přisedne na pelest a postel se ani nezhoupne. Popáleniny, nejspíš od stříbra, se už hojí, ale jsou strašlivé, hřbety rukou, takřka polovina obličeje, všechno se podebralo a pučí hnisem.
„Pokračujme v té frašce, Loty,“ pobídne zaklínačku vampýr, „vrátil jsem se hlavně kvůli tobě. Vypadáš hodně… živě.“
Meče visí na opěradle židle, ale ani Lota, ani Torge se tím směrem nepodívají, na to jsou příliš dobře vycvičení. Torge se nehýbá vůbec, nahý sedí s koleny přitaženými k břichu a pohledem se vyhýbá očím vampýra. Na svůj život by nevsadil nic, ale nechce udělat chybu a pevně věří, že ji neudělá ani Lota.
„Jsem hodně živá,“ zaklínačka si vampýra měří a z nějakého důvodu se nemůže ubránit soucitu. Něco mají přece jen společného, něco… koneckonců, copak jí nenabídli jeho práci?
„Zabils Silke?“
Enno vstane a přetáhne si hedvábnou halenu přes hlavu.
„Ne, to jsem nemusel.“
„Aino?“
„Nepotkal jsem ji, štístko, pospíchal jsem za tebou.“
„Dostala by tě,“ připomene mu nelítostně Lota a Torge ztuhne. Vampýr nevzrušeně pokračuje ve svlékání.
„Vím. I proto jsem ji nepotkal. Proč se nezeptáš na Uriáše?“ obrátí se náhle k ženě.
„Tohos nepotkal určitě. Pokud bys měl jeho hlavu, nezapomněl bys ji přinést.“
Vampýr se směje, tělo plné jizev zkroucené v křeči, která veselost příliš nepřipomíná.
„Mám tě rád, holčičko.“
„Hm.“
„A mám pocit, že můžu mít docela rád i toho plavého koloucha, kterého máš v posteli. Takhle to přece děláte často, ne?“
„Často.“ To poprvé promluvil Torge. Smrt je blízko, tak blízko, že cítí její jazyk na svých mandlích, ale to neznamená, že docela zpanikaří. „Znáš to. Jeden chlap, žádnej chlap… ne každá to přizná, ale je to tak.“
„Moudrá slova,“ položí Enno Lotě ruku na rameno. „Víš, holčičko, byl jsem dlouho sám.“
Už je ráno, ale dům je tichý.
„Zabils všechny?“
Enno zvrátí hlavu do polštářů. „Měl jsem hlad.“
„I kuchařku?“ zanaříká zaklínač. Ne že by mu ta dobrá žena tak přirostla k srdci, ale šalše uměla skvěle.
„Nevím, která z nich byla kuchařka,“ vampýr vycení zuby a významně se usměje, „nevím to a ani mě to nezajímá. Může vám navařit ten nemrtvý, ne?“
Lota se zatváří upjatě.
„To si hrál Uriáš?“
„Já.“
Enno ji obejme kolem pasu a posadí si ji na klín.
„Ty? Skvělý. Jsi zvrhlejší, než jsem si myslel.“
Lota se ho pokusí odstrčit a nechá toho až ve chvíli, kdy se zdá, že jí Enno zlomí zápěstí.
„Na rovinu, byls i v chalupě v polích?“
Enno ji strhne pod sebe.
„Nebyl, ale můžu zajít. Co tam je?“
„Dlak. Vlastně dlačí dítě.“
Vampýr ohrne rty. „Nemusím mít všechno. Když budu mít žízeň, můžu pít z vás, děti. To se vám bude líbit, svým způsobem to oživí…“
„Nevšiml jsem si, že by kousnutí vampýra nějak extra prospívalo sexu…“ namítne Torge.
„Nezříkej se, dokud jsi nezkusil,“ přejede si Enno jazykem rty, odstrčí ženu a gestem takřka milostným si přitáhne zaklínače, „třeba se ti to bude líbit.“
Torge se nakloní nad stolem, prudce vtáhne nosem bílý prach a pak si dlaní přetře tvář. Když ruku odtáhne, má na ní krev.
„Už si to neber,“ Lotě se tělo modrá podlitinami, „padneš na hubu.“
„Když bez toho nemůže šukat, tak ať si to vezme.“
Situace se obrátila. Zaklínači teď vypadají jako trosky, zato Ennovy rány se vůčihledně hojí.
„Ne.“
„Nehádej se, holčičko. Máte před sebou spoustu práce.“
Den je horký a domem se pomalu začíná šířit mrtvolný puch.
„To máš pravdu. Musím říct správci, aby pohřbil mrtvé a…“
„Až potom, co to vyřídíš tady, drahá,“ Enno si přitlačí její hlavu do klína. „Až pak.“
* * *
„Utekl?“
Jemné šustění hedvábí, cinkot křišťálu.
„Utekl. Utekl a nešel za mnou. Co si o tom myslíte?“
Silke zabubnuje ostře zabroušenými nehty na desku stolu a rozhlédne se po hostech.
„Co si o tom myslíte?“ zazpívá hlasem napjatým jako struna.
„Nešel za tebou, šel za jiným,“ ozve se ledově tmavovlasá žena, oblečená v jezdeckém. Chvíli je ticho, ale pak pokračuje. „Nejspíš za ní.“
Jeden ze stolovníků si odkašle.
„To by z našeho hlediska bylo dost, ech, šťastné řešení.“
„To není vůbec šťastné řešení,“ Aino, která s hedvábím odložila i tón dámy, se zvedne ze židle, „je to jedno z těch horších. Až Enno skončí se zaklínačkou, zabije mi syna a pak začne lovit. Nemá co ztratit, chaos ho jen potěší. Nic si nenalhávej, Silke, tak domácký zase není, aby skončil mezi ženskými stehny, a navíc je otázka, jak dlouho to zjizvená přežije. Jak utekl?“
„Prostě, prostě to stříbro zlámal. Nechápu…“
„Jak to, že neuhořel?“
„Neuhořel, Helvi, jen se popálil,“ vyštěkne Aino podrážděně. „Taky mám syna, co mu bolest způsobená stříbrem zase tak nevadí, a Enna v Opoli zaklínači připravili dobře. Pálili ho kdečím, bodali do něj stříbrné jehly, no prostě… viděla jsem ho, když šel pod zem. Mohl se zhroutit, mohl, ale jsou i tací, které bolest dostane dál. Smůla je, že Enno patří mezi ně. Co chcete dělat?“
Sál je příjemně chladný, přepychově zařízený, fresky cenné a holubí krev vychlazená, ale i tak mnohým připadá, že se podobná hlubokému hrobu.
„Ty ale jsi ochotná s ním bojovat, Aino, nemám pravdu?“ zapřede Silke.
„Jsem,“ vampýrka se zase posadí a rozhlédne se kolem, „jsem ochotná, ale to neznamená, že ho dokážu zabít. Enno už nemůže ztratit vůbec nic, nemá přátele, majetek, dokonce ani zdraví ne, je z něj nejspíš popálená zrůda, ale pořád to není idiot. Bude vědět, jak nám ublížit.“
„Tím mi naznačuješ, že i já mám odložit hedvábí?“ zeptá se Silke ostře.
„Přesně tak, sestřičko,“ odpoví jí tmavovlasá. „Odlož hedvábí a začni hledat spojence. Nejde jen o život, jde taky o klid. Až začne Enno vraždit ve velkém, mnohé se změní.“
V sálku se válí tíseň jako štiplavý kouř. Aino se nakloní k Silke, stiskne jí rameno a potom sáhne po plášti.
„Jdu najít syna. Dej vědět, až budeš chtít začít lov.“
* * *
„Nejsi nějak ve formě, holčičko.“
Vampýr nespokojeně pleskne ženu po stehně. Ta zasténá. Po pravdě, ničeho jiného už není schopná.
„A co tahle zdechlina?“ Enno pohrdavě strčí do Torgeho, jenže ten to nese statečně. Je v bezvědomí už hodnou chvíli.
„Jsme lidi, jestli sis toho nevšiml,“ Lotě se podaří převrátit na břicho, a to ji zcela vyčerpá.
„Jste líný lemry, milovaná. Mám mu zlomit vaz?“
Zaklínačka by se ráda zvedla, ale ví, že to nedokáže.
„Zlom,“ řekne, „jemu a mně taky. Kurva, sereš mě, měli jsme tě zabít, dokud jsme mohli.“
„Nemohli jste nikdy,“ namítne Enno pragmaticky, „a vlastně nemůžu ani já. Jsi důležitá, víš o tom? Umíš to, co jiné neumějí, a on…“ kývne k Torgemu, „má dobrý vzdělání. Některé věci dva v posteli prostě nedokážou.“
„Zlatý slova,“ Lota cítí, jak ji při každém nádechu v hrudi bodne. Zase mi zlomil žebra, pomyslí si nezúčastněně, zlomil žebra a nejspíš natrhnul někde nějakou šlachu. Sroste to, možná dost rychle, ale ten pocit stejně zůstane, to už Lota ví. „Pojedeš?“
Není to konverzační otázka, jakkoli se žena zoufale snaží udržet dekorum. Pojede, a to může znamenat smrt pro ni i pro Torgeho, smrt pro Uriáše. Pach rozkladu v domě je silný, zdá se, že správce Kluge se ještě neodvážil vykopat hroby.
„Pojedu, ale vrátím se, milovaná. A jestli mi zahneš, tak tě zabiju.“
Lota se zasměje, dokonce i přes zlomená žebra, a Enno se směje s ní.
„Líbí se mi to, Loty. Líbilo by se mi, kdyby ses bála. Všechny jste děvky.“
„To jste i vy, Enno.“
„Jistě, jenže v tom naše hra nespočívá. Zabiju tě, jestli lehneš s Urianem, a zabiju i jeho. Umučím ho, hm?“
„Kecy.“
„Kdepak, milovaná,“ Enno se zvrátí do postele a přitáhne si ženu k sobě, „tohle je naše hra, naše tajemství, souhlasíš? Neřestný tajemství.“
Zaklínačka mlčí. Už pochopila, že to Enno myslí vážně, že ho možná opravdu vzrušuje a baví ta parodie na lidské vztahy, že ho rozjařuje představa majetnické žárlivosti, kterou vampýři zpravidla nezažívají.
„Neměli tě nechat flákat se takhle dlouho,“ vypraví ze sebe. „Zešílels nudou a věčnými vítězstvími. Není to jen tvá chyba.“
„Není to vůbec má chyba,“ zvedne se nad ní Enno. „A s tím posledním číslem si pospěš, nebo ti kamarád zdechne.“
2.
Mouchy. Tisíce much, miliony much, larvy, pokrývající oči… Lota se zaječením procitne. Není divu, že se jí zdálo o mouchách, v místnosti to bzučí jako v chlévě. Obzvlášť vypasená masařka se usídlila Torgemu pod nosem a hoduje na zaschlé krvi.
„Vstávej,“ zacloumá jím Lota, „vstávej, kurva, musíme…“ trochu se uklidní, protože tělo je teplé a vláčné.
„Mám žízeň,“ zachraptí zaklínač a otevře jedno oko, to, které není oteklé. Lota těžce vstane z postele a potácí se ke dveřím.
„Zatracenej Kluge, kdyby je aspoň zasypal v jámě.“ Pach rozkládajících se těl je už těžko snesitelný. Lota s klením klopýtá po schodech, a když se konečně vrátí, znechuceně vrtí hlavou.
„Křivdila jsem Klugemu,“ řekne, „nemohl je pohřbít, Enno ho přitlouk na vrata od stodoly.“
Torge zachrčí, odplivne krvavou slinu a pokývá hlavou.
„A žije?“
„To je blbá otázka,“ zachmuří se Lota. „Jasně že ne. Ale až ho z tý stodoly sundáme, slíbil, že je pohřbí.“
Nízké mraky visí nad střechou wigandského statku a zaklínači melancholicky žvýkají kuře, které se jim podařilo připálit.
„Jak se, kurva, mohl dostat ven?“ Torge bere Ennův útěk bezmála jako křivdu. Nebylo snadné dostat ho a to, že je zas venku, znamená, že se na to někdo…
„Vysrali se na to,“ zavrčí Lota a odhodí kost kamsi do zahrady. „Mašličky, barvičky, brnkání, na to je užije, ale postarat se o to, aby se ten magor nedostal ven, to ne.“
„Není divný, že nás nezabil?“ Zaklínač uvážlivě potřese napůl ohryzaným kuřecím stehnem.
„Ne.“
„Proč ne? Hele, dali jsme mu zabrat, chtěl tě píchat, načapal tě se mnou, to je dost důvodů, ne?“
„Ne.“
„Ty jsi taky divná,“ vyčte Torge kolegyni a čistě z radosti, že přežili, se jí pokusí nacpat ruku do kalhot.
„Nejsem divná,“ ohradí se Lota a hodí mu ruku zpátky, „jen Enna trochu znám. Jemu je v podstatě fuk, s kým píchám, dokonce je mu fuk i to, koho píchá on, jen ho baví, že hned neumřem.“
„No, rád jsem ho pobavil,“ odplivne si zaklínač. „S chlapama to dělám nerad.“
„Nebuď cimprlich, dělali jsme to všichni tři.“
„On mi to dělal a ty ses koukala, to není všichni tři.“
„Vždyť je to jedno…“ Lota si zamyšleně okusuje kloub na ukazováčku, „musíme odsud. Uriáš…“
„Jo, jasně, Uriáš… je tu ale spousta zvířat, Kluge je neobstará sám.“
„Zastavíme se u Dunji, postarají se.“
„Pokud jsou naživu.“ Torge kreslí prstem na desku stolu složité obrazce. „Když vytloukl statek, mohl se zastavit i v chalupách.“
Lota pokrčí rameny. Nechce si představovat mrtvé tělo venkovské vědmy, se kterou se setkala jedné podivné zimy, nechce vidět malou Tašu, dítě, co se po nocích mění v psici, se zlomeným vazem.
„Podíváme se…“
„Že se tu nikdo nestavil.“
„Dunja… není dobrá čarodějka, ale tak pitomá, aby nevycítila, že jde z tlustých do tenkých, taky není. Navíc je samodruhá, bude opatrnější než obvykle. Nejspíš zdrhli.“
„A na nás se vysrali…“
„Opatrnější než obvykle. Co by tu dělala s tím bubnem? A chromej Faust? Jadwiga? Jdeme,“ vstane Lota od stolu, „řeči nemaj cenu. Podíváme se.“
* * *
Kočár se měkce pohupuje na cestě, koně jdou vyrovnaně a kočí má dlouhý lesklý cop, přesto cesta Aino netěší. Lhala by, kdyby tvrdila, že má strach o zaklínačku. Bojí se o syna, obyčejně a animálně, jako by ani nebyla jednou z nejzkušenějších vampýrských bojovnic. Bojí se o syna a uvažuje o Ennovi, snaží se oprostit od nenávisti a vidět ho jen jako problém, ne jako toho, kdo sebral jejímu synovi ženu. Sebral, znásilnil a zmrzačil, upřesní pro sebe. Slunce hoří vysoko na nebi a Aino doufá, že syna najde doma a že ho doma i udrží.
Nechci o něj přijít, nemůžu si to dovolit, šeptá si pro sebe a před očima má křečí zkřivenou tvář prvorozeného. Ten byl jako Enno, jeho pohřbila, a kdyby se měla dívat do Urianova hrobu, stala by se zrůda i z ní. Skousne ostrými zuby ret, a když jí krev teče po bradě, probere se a křikne na kočího.
„Obrať koně, Erki, potřebuju si ještě promluvit se Silke.“
Mladík na kozlíku se k ní otočí, půvabnou, úzkou tvář poznamenanou výrazem překvapení.
„Nekoukej a jeď, dítě. Musím zjistit, jak se ten parchant dostal ven. Sám asi těžko.“
* * *
Wigand je tichý a ani zaklínačům není do zpěvu. Kluge vede koně a vypadá ještě více mrtvý než obvykle.
„Postarám se, paní, spolehni se.“
„Nepostaráš,“ rozhlédne se Lota kolem sebe. „Jeden člověk, ať živej, nebo mrtvej, se tady o to postarat nedokáže… ale pošlu sem Fausta s Dunjou.“
„Jestli jsou naživu…“ dodá Torge a Lota se po něm ožene.
„Nesejčkuj.“
„Když nepřišli…“
V chlévě bučí hladový dobytek a Kluge, uctivě shrbený, líbá Lotě ruku. Hlavu a ramena mu před sluncem chrání kápě, ale i tak je vidět maso, důsledek Ennovy sluneční lázně na vratech stodoly.
„Vynasnažím se,“ mumlá Kluge a Lota najednou prudce zatouží odsud zmizet, stát se zase bezejmenným hrdlořezem, toulajícím se od města k městu.
„Torge, pojď, vypadnem,“ obrátí se ke společníkovi a pak se vyhoupne do sedla. „Pojď.“
A Torge zná Lotu natolik dobře, aby si zoufalství v jejím hlase všiml.
„Podívej, Loty, já myslím, že bysme tam neměli jet hned.“
Zaklínač se klátí v sedle a podlitiny na jeho tváři hrají všemi barvami.
„Jeden zas myslel a vymyslel trakař. Kluge nemůže zůstat na statku sám, tak pohni.“
„No tak…“ Torge cítí Lotino zoufalství, „kočko, dostalas zabrat. Je opravdu nutný hned si jít pro další nášup?“
„Ty myslíš, že jsou mrtví,“ vyčte mu zaklínačka.
„Hm… jo.“
„Nejsou.“
„Loty… možná je tam Taša s Emmou, je horko, hele, půjdu tam sám.“
„Nepůjdeš tam sám.“
Zaklínač si hodí cop přes rameno. Zatracená čubka bláznivá, pomyslí si, ale nahlas řekne něco jiného.
„Dobře, jdem oba, ale… co budeš dělat, jestli je dostal?“
Lota na okamžik zavře oči, pohublou tvář a krk poznamenané jako hrdlo oběšence. Pak potřese hlavou, až se jí rozcuchané vlasy rozletí.
„Dostanu já jeho. Už se mi to jednou povedlo, povede se zas. A kdyby ne… kdyby ne, jsou i jiný cesty.“
„No jo, tak pojeď, holka…“ zavrčí zaklínač a poposedne v sedle. „Mimochodem, příště, až tě budu píchat do zadku, dám si opravdu pozor. Už jsem zapomněl, jak to může bejt nepříjemný.“
Lota mlaskne na klisnu a pak se rozesměje, jako by ani nečekala další tryznu.
Žíznivá kravka v maštali bučí a chřestí řetězem o to víc, že zaslechla lidské hlasy.
„Já to říkal, Loty,“ Torge obejme Lotu kolem ramen, „jsou mrtví.“
„Hovno.“
„Loty…“
„Torge, řekla jsem hovno. Cítila bych krev, kdyby tu byla, chápeš? Jdeme.“
„Loty, už jsme ten zatracenej barák profilcovali celej,“ Torge seskočí z půdičky a za ním se sypou došky. „Přiznej si to. Buď utekli, nebo je zabil a někam schoval.“
„Barák,“ ometá si Lota pavučiny z vlasů, „právě že jen barák. Jsem blbá,“ zavrtí hlavou a vyjde ven.
„Blbneš,“ napomene Torge kolegyni, když ji vidí, jak odhazuje seno.
„Jo?“ dupne Lota nohou, a když se ozve dutý zvuk, pozvedne obočí.
„A co? Sklepní jáma, mají tam…“
Zaklínačka nečeká, nadzvedne poklop a nakloní se do tmavého otvoru páchnoucího zatuchlinou a nezaměnitelně také lidskou močí.
„Vylezte ven, myšáci, to jsem já, Lota.“
„Já ti to vysvětlím,“ Dunja je rudá studem. „Faust vám chtěl jít pomoct, ale já…“
„Dobřes udělala, sestřičko,“ štípne ji Torge do zadku, „Enno by ti taťku zakous, a nám by to nepomohlo ani zbla.“
„Ostatní?“
Faust se opře o berlu, přitáhne ženu k sobě a smutně se na zaklínače přes její rameno ušklíbne.
„Co bys asi tak myslela?“
„Kluge je pohřbil,“ odpoví Lota suše. „Vědělas, kdo je na statku, nebo jsi jen cítila smrt, Dunjo? Hm?“
Čarodějka pokrčí rameny. Vypadá mnohem zachovaleji než v době, kdy se s Lotou setkaly poprvé, ale přece jen je to už nemladá žena s postavou zbachratělou pokročilým těhotenstvím. Odhrne zpocené vlasy z čela.
„Smrt… byli jsme v chalupě, Taša zas vyváděla a…“
„Jak vyváděla?“ Lota najde očima holčičku, která podmračeně vyhlíží zpod tmavé rozcuchané čupřiny.
„No však víš. Chtěla ven.“
Zaklínačka k sobě děvče přitáhne a zvedne je do výšky.
„Pěkná holka. Chceš svézt na koni, Tašo?“
Malá se chytí jejího předloktí.
„Chci, teto, chci.“
Její matka se chystá cosi namítnout, ale Torge ji zadrží.
„A co jídlo, matičko? Co kdybyste zapálila pod kotlem, když už nemusíte močit pod seno, hm?“
Chlapi se s úlevou rozesmějí a Jadwiga sjede muže i bratra zlostným pohledem. Ještě Lotě neodpustila, že její nejmladší dcera zůstala na pomezí mezi lidským a zvířecím světem. Z celé rodiny právě ona nejhůř nese, že kletba kožoměnectví nezmizela se strašnou zimou před dvěma lety a Tašu mnohem víc než ona vychovává Dunja. Ostatně ani švagruše čarodějnice Jadwigu moc netěší.
Lota vyhodí drobné děcko do sedla, mrkne na Torgeho a ten sotva znatelně přikývne. Přimět ke stěhování na Wigand mrzutou Jadwigu nebo vyděšenou Dunju půjde těžko, chlapi by jít mohli. Torge postaví na polorozpadlý stůl pod hrušní láhev vínovice, plácne Fausta po zádech a zubem vytáhne zátku.
„Pijem?“
Chalupníci jsou vděční, jen na dvorku Jadwiga urputně peskuje starší dceru. Cítí, že se se zaklínači zase přiblížily problémy, nebezpečí, neklid – a nenávidí za to Lotu i přesto, že jí zachránila dceru. Vlastně ji nenávidí právě pro to.
„Už je pryč?“ Taša se opírá útlými rameny o Lotino břicho.
„Kdo, Enno? Jo, je pryč.“
„Zabil tety ze statku?“ pokračuje dál dítě a Lota, kterou vychovali v zaklínačské škole, se ani nenamáhá pravdu nějak přikrášlit.
„Zabil.“
„Ale vás ne…“
Zaklínačka přitáhne kobyle uzdu.
„Ne, nás ne. Nechtěl nás zabít.“
„A nás?“
Na tuhle dětskou otázku Lota sama nezná odpověď. Kdyby chtěl, pomyslí si, našel by je stejně, jako jsem je našla já, on líp, šel by po tepu a pak…
„Nejspíš se o vás vůbec nezajímal, štěně,“ foukne Lota holčičce do tváře.
„Máma se hodně bála, i táta. Dunja taky, ale já, já vůbec.“
„Ty ses ježila, co?“ zasměje se Lota trochu nuceně.
„Jak to víš?“ Dítě zaujatě krmí klisnu, ale zaklínačka si pořád zamyšleně hraje s mečem. Jak to vím? Vím leccos. Zasteskne se jí po Uriášovi. Ten by si to teď užil, hrál by si s děckem, staral by se, co jí je. Nemá za zlé Torgemu, že takový není. Je to kumpán, je to spolubojovník, příbuzný, souložník a bozi vědí, co ještě, ale některé věci v sobě nemá a nikdy mít nebude.