PRÁVĚ VYŠLO

Slavnost blaznu Rachel Caine

SLAVNOST BLÁZNŮ

Cyklus Upíři z Morganville
Cena: 238,- Kč

Vyšlo: 13.5.2014


PŘIPRAVUJEME

Dej se vule Noci Glen Cook

DĚJ SE VŮLE NOCI

Cyklus Zástupci Noci
Cena cca: 398,- Kč

Vyjde: 2014


Provozovatel stránek:
Robert Pilch - BROKILON
Nuselská 1418/51
140 00 Praha 4 - Nusle
IČO: 649 83 153
e-mail: brokilon@brokilon.cz
Obchodní podmínky



webdesign & programming (c) 2008 medianet

228,- KčPetra Neomillnerová: Smrt u archanděla

Cyklus Tina Salo, díl čtvrtý
Žánr:
Formát:
Vazba:
Překlad:
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka:
Počet stran:
ISBN/EAN:
Datum vydání:
Status:
Fantasy
125 x 200
brož
-
Robert Pilch
Robert Pilch
Koutmedia/K.Kadlec
222
978-80-86309-40-8
17.8.2010
Na skladu
Smrt u archandela

Kdo spí v kostele Svatého Michaela archanděla? V okolí odsvěceného kostela umírají turisté a Tinu opouštějí přátelé. Horké léto v rozpálené Praze přinese mnohým netušenou bolest.


Související odkazy:

Recenze J. Střelce (25.9.2010 – Sarden)

Recenze A. Lexové (12.9.2010 – Topzine)

Recenze M. Pešťáka (6.9.2010 – Fantasyplanet)

Recenze Lament (31.8.2010 – Sarden)

 

Rozhovor M. Lince s autorkou (30.9.2009 – Neviditelný pes)

Rozhovor J. Nohovce s autorkou (27.9.2009 – Topzine)

Rozhovor M. Lince s autorkou (24.9.2008 – Neviditelný pes)

Rozhovor O. Jireše s autorkou (14.1.2008 – Fantasyplanet)

Rozhovor J. Popiolka s autorkou (Fantasya)

 

Autorčin profil na Wikipedii

Autorčin profil na Legii

Autorčin profil na Topzine (27.9.2009)

Autorčin profil na Fantasyi (14.10.2009)

 

Oficiální stránky autorky

Autorčin blog na iDnes.cz

Petra Neomillnerová na Facebooku


Ukázka:

 

I.

 

„Kdes byla?“

Nikdy si nezvyknu, že tu Kay je, když se vracím domů. Tiše leží v mé posteli, závěsy na oknech zatažené.

„Venku,“ vydechnu. Moje vzrušení pomalu vyprchává.

„Lovit?“ zeptá se hlasem toužícího notorika.

„Vždyť víš, že nesnáším studenou krev.“

Zvedne se z postele, obejme mě a jazykem mi rejdí po dásních. Nelíbá, jen se snaží najít chuť krve. Upíři jsou někdy fakt nechutní.

 

* * *

 

„Piješ hodně,“ Kay mi položil dlaň na bedra a nehty slabě přejíždí po kůži. Ošiju se.

„Vždycky piju, když nedělám.“

Sedím na posteli a zírám tam, kde obvykle bývá otevřené okno. Teď je tam hadr, protože Kay samozřejmě na světlo nemůže. Cítím neodolatelnou chuť pustit sem slunce, ne proto, že bych chtěla svému souložníkovi ublížit, jen mi šero jde na nervy. Klimatizace běží naplno. Povzdychnu si.

„Co si někam zajet? Zalovíme…“ Kay ví, že jsem podrážděná, ale věren svému životnímu krédu to nechce řešit.

„Nechci,“ mávnu rukou a smetu Kayovu dlaň ze svých zad.

„Vadí ti, žes přišla o Béra?“

Uznale povytáhnu obočí. Snad jsme se opravdu sblížili, když je dokonce schopen odhadnout i důvod mé chandry.

„Zvykla jsem si.“ Zvykla jsem si a teď jen těžko přijímám myšlenku, že tu medvědodlak není, že tu není vůbec nikdo, kdo by mi změnil datum v občance, zavolal, když se najde mrtvola s ukousnutou hlavou, dal vědět, když se našinci příliš rozdovádí a zbytky z jejich večírků naplní pražské nemocnice.

„Vrať ho do hry.“

„To je nemožný.“

„Protože se nesnažíš,“ obviní mě. „Protože nesnášíš Němce.“

„Ohňový pochody tu dělat nechceš?“ zaječím na něj a jsme zase v sobě.

Možná jsem blbá já, možná ve mně zůstala válka, do které jsem se narodila, možná jsem podlehla propagandě, možná jsem moc dlouho trčela po druhé válce ve Francii a tady, třeba je to tím, že mě jeden z našinců v dobré víře vzal do koncentráku, ale když přijde řeč na sousedy, neznám bratra, ba dokonce ani milence, a to Kayovi vadí. Ve skutečnosti by se Říši nejspíš ani nebránil, jediné, co by mu vadilo, je původ těch, kteří by stáli v jejím čele. No, každý nemůže být otcovrah jako on.

„Škoda, že jste nevyhráli, mohls dělat frajtra,“ vmetu mu.

„Frajtra, liebchen, máš nanejvýš tak ty v…“ zarazí se. „Jedu, nechci se s tebou hádat.“

„Je světlo,“ připomenu mu škodolibě, „měls vypadnout nad ránem.“

Vstane z postele a ve volných hedvábných kalhotách od pyžama vypadá jako reklama na pěnu na holení.

„Jdu se najíst,“ řekne důstojně a přesune se k lednici. Padnu obličejem do polštářů. Pohádali jsme se, on se teď nalije krví a já si na obličej napatlám masku. Jsme tuctový pár, který nakonec usne před televizí.

„Chceš taky?“ nabízí mi Kay pytlík s krví. Ještě že to nejsou brambůrky.

 

* * *

 

Brousím na internetu a Thibaut uklízí, decentně šustí hedvábnými povlaky a přehazuje cosi na mé toaletce. Nevšímám si ho, zvykla jsem si na francouzský dar svého otce, nakonec, zvykla jsem si i na horší věci, tak co. Ve svalech, v kůži, na jazyku, všude cítím drobné nepohodlné napětí. Nepokoj, jaký nejspíš znají šelmy v zoo nebo ustájení dostihoví koně. Varuje mě to, viděla jsem pár takových, co po několika měsících podivného mravenčení vybili celé rodiny. Přestanu vybírat parfémy a vezmu mobil. Stejně mi teď všechno voní trochu jako… krev.

 

„Timo?“ zapředu do telefonu. Okamžitě si všimne, že něco není v pořádku.

„Máš divnej hlas, holčičko,“ jeho bas naopak rezonuje ve sluchátku, „stalo se zas něco?“

„Právě že nic. Nic se neděje.“

„Lovilas.“ Neptá se, konstatuje, zná mě dobře.

„Jo, ale proto nevolám. Bylo to bezpečný.“

„Nikdy to není bezpečný. Riskuješ.“

„V mezích.“

Mlčí a já vím, že zvažuje, jak moc jsem teď šílená. „Vypadni odsud, jeď někam ven. Vezmi Kaye a…“

„Kay mi jde na nervy.“

„Dobře, vezmi jinýho chlapa.“

„Kay by ho odmázl, zřejmě.“

„Děvče…“

Nadechnu se. „Timoteji, mám strach ze tmy.“

„Přijeď sem, Týnko, okamžitě.“

 

 

II.

 

Praha je rozpálená, prašná a ucpaná, cítím, jak kolo zapadlo do díry, a nesmyslně šlápnu na plyn. Blbneš, holka, okřiknu se, snad bych opravdu měla utéct někam do přírody a tam… představím si stádečko laní, špičáky mě zasvrbí, stádo laní v slunečném odpoledni, běh a pak… zašlápnu to deset centimetrů od zadku oktávky před sebou. Do prdele. V rozpáleném vzduchu visí pach gumy. Letní Karlín.

 

„Zdar.“

Dole slabý pach krve a bzučení tetovací pistole. Na lehátku chlap s rozdělanou japoňárnou na zádech. Klid, chládek, drnčivé zvuky nějaké etnokapely, co si ji Timotej pouští při práci, a taky lehké napětí, které panuje kolem starých upírů. Na okamžik mi připomene Dyreho, ale ten okamžik je naštěstí zatraceně krátký.

„Pěkný šortky,“ zazubí se Timotej a odloží tetovačku. „Pokračování příště, už to moc teče.“

Pečlivě stírá tetovanému záda a pak na ně lepí folii. Čekám. Vlastně teď pořád čekám, mám spoustu času, tolik, že bych mohla „vést velký dům“, jak o tom sní můj megalomanický rodič. Nemám do čeho píchnout, mohla bych pořádat zahradní párty se zabíjením ovce a taky ples. Večírky u bazénu… Timotej vycítí, že moje netrpělivost roste, a vede zákazníka pryč, slyším jejich hlasy, Timův je nezřetelný, ale je v něm konejšivý tón. Pil z něj, napadne mě, nejspíš z něj pil. Hned je mi líp. Nejsem sama, kdo porušuje pravidla.

 

„Piješ z něj,“ vpálím radostně Timovi, když se vrátí. Zamračí se.

„Změnila ses, Tino,“ řekne spíš smutně a já na okamžik zažiju něco hodně podobného studu.

„Ale ne.“

„Bohužel jo. Jestli chceš lhát mně, prosím, ale nelži sobě. Ty víš, že teď už tě můžu zastavit jen prosbami, a to je pro našince málo. Roztáčíš to slušně, deset za měsíc, ani se neobtěžuješ hledat ty, u kterých nehrozí, že budou někde blábolit.“

„Jak to víš,“ zachmuřím se. „Práská Thibaut, nebo…“

„Dobře víš, že to není možné. Slouží tvé rodině, za mnou nepůjde, ale jiní se zmíní, občas.“

„Kay?“ Ušklíbnu se při té absurdní myšlence. „Nemáte se rádi.“

„On se drží, ty ne.“

Zhroutím se do křesla. „Fakt tu za tebou byl?“

Timotej stojí, potetovaná předloktí zkřížená na hrudi. „Byl. Příznaky zná, tak co by si nepostěžoval, Tino.“

„Copak jste se všichni zbláznili?“ vyštěknu.

„To ti tak chybí ten medvědí gestapák?“ zeptá se chladně Timotej a jsme doma.

„Potřebuju dělat,“ přiznám. „Už půl roku jen nakupuju. Doma mám pět cyklámenových lesků na pusu, chápeš?“

Nejspíš chápe, protože na mě kývne a jde ke dveřím, které vedou ze studia do bytu.

„Něco jsem sehnal. Možná že to není úplně naše věc, ale lepší než nic. Je to divný.“

„Co je divný?“

Z naleštěné skleněné police vezme fascikl a podá mi ho. „Divná vražda. Našli nějaký dva Italy…“

„Mrtvý?“ zaraduju se. Každý, kdo bydlí v Karlovce, by reagoval stejně. Mrtvý Íčka, dobrý Íčka.

„Jo, dost mrtvý. Ošklivě mrtvý a navíc jen kus od tebe. U Michaela archanděla.“

„V kostele?“ podivím se.

„Jo, v odsvěceném kostele. Podívej se na to, kotě, pořád je to lepší než růžovej tlamolep.“

„Kdo to platí?“

Timotej povytáhne obočí. „Já. Zaplatil jsem za to, abych ti to sehnal. Potřebuješ drobný?“

„No…“

„Na co?“ zpříma se na mě podívá světlýma očima. „Leccos se změnilo a ty to nechceš přijmout. Nepotřebuješ stloukat peníze. Máš prachy, tvůj chlap má prachy, tvůj otec má víc peněz, než kdy může spotřebovat. Bojíš se hladu?“ cvrnkne mě ukazovákem do břicha. „Piješ krev, za kterou neplatíš.“

Chytím ho za zápěstí. „Byly doby, kdy jsem umírala hlady.“

„Jsou pryč,“ ani se nepokusí ruku mi vzít. „Ty doby už jsou pryč. Jsi bohatá ženská, Tino, mocná a bohatá. Co tě, kurva, pořád žere?“

„Nuda,“ odpovím po pravdě. „Nuda a strach ze tmy.“

 

„Bojíš se tmy?“ Timotej má jisté kvality, které ho předurčily k roli hlavy české upírské party, a teď dokonale prokazuje jednu z nich. Většina našich by mě s mými strachy poslala do prdele, Timo ne. Rozlije do sklínek červenou a posadí se proti mně.

„Jo.“

„Bojíš se v noci?“ To je i na něj silné kafe.

„Ne,“ jsem docela ráda, že to můžu někomu říct, a snažím se to vysvětlit co nejsrozumitelněji, „bojím se tmy ve dne, chápeš?“

„Chápu,“ zachmuří se. „Nechceš žít tak jako my ostatní. S Kayem ti to došlo.“

„S Kayem, v malým bytě. Timo, je u mě věčně, jsme spolu v malý kleci a on celý dny spí.“

Timotej se zašklebí. „To není tím, že je upír, kotě, to je tím, že je lemra. Nikdy nepracoval, kromě zabíjení, ani zaživa ne. Co po něm chceš?“

„Skoro nic,“ odpovím a sama se podivím své upřímnosti, „jen tak nikdy nechci žít.“

Timotej tiše sedí v křesle a vypadá, jako by meditoval, prsty propletené a uvolněnou tvář.

„Kdy to začalo?“ mluví trochu jako psychiatr.

„Mám si lehnout na gauč?“

„Tino, nikdys tyhle nápady neměla, teď je máš, chci vědět proč.“

„Sny? Upír v bytě? Víš, přemýšlela jsem…“

„Ale…“

Vycením na něj zuby. „Přemýšlela jsem o tom, jaká je to ztráta a…“

„Mluvilas o tom s Mázou?“

Pokrčím rameny. Po pravdě řečeno, ani já nejsem tak necitelná, abych rozdírala vyprávěním o slunných dnech někoho, kdo o ně teprve nedávno přišel.

„Nemluvila jsem o tom s nikým. Když chceš politovat, že musíš začít nosit brejle, nejdeš za slepcem, ne?“

Zachechtá se. „Tedy, nebereš si rukavičky.“

„Timo.“

„Nemá v tom zas prsty tvůj otec?“ zeptá se logicky.

Zavrtím hlavou. „To těžko, ale až ho potkám, zeptám se ho, jestli se bojí tmy.“

 

* * *

 

Listuju spisem a je mi líp. Nemusím myslet na tmu, a tak mi ani nevadí, že budu dělat zadarmo. Jsem bohatá a nebudu mít hlad, hlad, lačnou touhu po kusu chleba, která ve mně zůstala ještě dlouho po tom, co už jsem takové jídlo pozřít nedokázala. Přidržím dveře k minulosti pevně zavřené, protože i odtamtud se může vyvalit něco, co mě vykopne do noci. Sklapnu desky, natáhnu se po kabele a rozběhnu se po schodišti. Den a obvyklý chaos v pražském centru dokáží zahnat vzpomínky na pach hnoje, hnijícího masa a smrti.

 

Stojí pod orlojem s deštníkem s nápisem Ghost Tour a mně nedělá žádný problém přesvědčit ho, že jsem turistka. Koneckonců, jsem. Putuju po tomhle světě už pěkně dlouho. Po chvíli se k nám přidruží ještě dva italské manželské páry, izraelská rodinka a čtyři nametení oceláři ze Sheffieldu, takže můžeme vyrazit.

Couráme se pomalu ulicí, průvodce českou angličtinou (výrazně horší, než je upírská angličtina) mystifikuje kafky a já přemýšlím, který úchyl si vybral tenhle druh zábavy. Laciné zájezdové mystično, které vrcholí v nasmlouvaných hospodách konzumací absintu. Škoda, že na mě špiritus nepůsobí, při téhle procházce by se trocha obluzení hodila. Italové štěbetají, izraelské děti se viditelně nudí a já jejich pocity sdílím až do chvíle, kdy dojdeme k svatému Michaelovi archandělovi. Průvodce důležitě odemyká a já zpozorním. Na řadu totiž přichází, krom historky o strašící nešťastně zamilované jeptišce, i podstatně strašidelnější zkazka o dvou turistech, které našli roztrhané poblíž.

Zatvářím se vyděšeně, projevím děs i zájem, Italky začnou mlít ještě rychleji, menší a tlustší z nich se pokřižuje a průvodce, polichocený zájmem, konečně otevře kostel a propukne v projev. Vypadne z něj, že to byli nějací dva kluci ze školní skupiny, vyprávěl jim prý o jeptišce a je to zaujalo. Dovedu si představit, čím může kostel a strašící jeptiška zaujmout dva puberťáky, ale dál oddaně valím na průvodce oči.

„Kostel jsem samozřejmě důkladně zamknul a už jsme tu byli několikrát, takže je dokonale bezpečný, ale v noci…“ no a začne s jeptiškou. Dojemný příběh o nešťastnici, která se zamilovala do krásného zpovědníka, zřejmě, jak odhaduju z vlastních zkušeností s řeholnicemi, si s ním zavrzala, leč pučící vztah odhalila nepřejícná abatyše a…

Bloumám po kostele a hledám, čeho bych se chytila, když cosi chytne mě. Pocit tak nepříjemný, že se mi zježí vlasy na zátylku, strach, který zažívá dítě, když na mýtinu v lese zničehonic padne stín. Rozhlédnu se. Průvodce dál žvaní, rodinka se raději uchýlila před kostel a pojídá košer bagety, Italové se už zjevně nudí a oceláři si bez ohledu na průvodcovu snahu vyprávějí sprosté vtipy o jeptiškách… a tučňácích. Strach tohle místo tedy evidentně nahnalo jen mně, a to jsem upír, no, možná právě proto, že jsem upír.

Zvednu oči ke stěnám, ale vidím jen pouťové atrakce, umělohmotné kostry, propletené v nápodobě kostnice, pozlacené oltáře, před kterými nikoho ani nenapadne se modlit, po zdech rozvěšenou sbírku tisků pochybného stáří. Reprodukce Tance smrti od Dürera vedle obrázků, které se za mých mladých let prodávaly na trzích.

Obrátím se k průvodci.

„Kde je ta jeptiška pohřbená?“

Vyvalí na mě oči.

„Tady asi ne, co?“ vypadne z role a já pokrčím rameny. Pokud má bajka reálný podklad, klidně tu ležet může, ale to mu na nos nevěším, a pokud jde o případ, rozhodnu se vycházet z pracovní hypotézy, že tu kdysi někoho odkrouhli. Jestli to má, nebo nemá souvislost se současným případem, to se smečkou ocelářů za zadkem nezjistím. Pány zřejmě milostná historka a vtipy nažhavily natolik, že se mi začali dvořit. Což o to, krevnatí jsou, ale já si přísahala, že si dám oraz, takže mě iritují stejně jako rakvičky se šlehačkou ženu na dietě, kouknu tedy na mobil, nasadím vyděšený výraz a prchnu s tím, že mi jede autobus. Dlažba žhne, lidé do mě strkají a mně se znovu vrátí vlna děsu a vidím Prahu tak, jak jsem ji znala dřív. Jiný pach, tváře lidí jako by hleděly ze starého obrazu. Tahle je taky moje, takhle ji znám, pomyslím si úlevně. Když zahnu kolem rohu, bude tam caletník a… Promnu si oči a narazím do číšníka od Prince.

„Promiň, zlato,“ stisknu mu rameno a jdu dál. Zmateně na mě kouká, ale to mi náladu nekazí. Calty nebudou, uvědomím si, že jsem za to docela ráda. Horko mě pevně tiskne ve své náruči, a tak v duchu ocením to, co by mi sedmnácté století nedopřálo, klimatizaci a ledničky. Na zahrádce si pak u mírně zmatené obsluhy objednám vodu bez bublin a přitisknu telefon k uchu. Po krvi je voda překvapivě řídká.

 

„Byla jsem tam,“ hlásím Timotejovi, kterého jsem evidentně probudila.

„A?“

„Divný místo. Ta vražda se stala před kostelem?“

„V papírech to není?“

„V papírech toho není víc. Dali ti to komplet?“

Timotej mlčí, ale vím, že v duchu nadává.

„Hele…“

„Kurva, kotě, co já vím, jak mi to dali? Zaplatil jsem dost, dál už musíš sama. Jsi velká, teda skoro velká.“

Myslí to naprosto vážně, koneckonců je o pěkných pár stovek let starší.

„Tak dík,“ zahučím, típnu hovor a pak nerozhodně civím na telefon. Za normálních okolností bych zavolala Béra, takhle zaplatím vodu a namířím si to zpátky k Michaelovi. Netěším se tam, ale je tam něco, co mě dráždí, a navíc, od domu to mám kousek.

 

 

III.

 

„Do děr vodu nalej, naslouchej a čenichej,“ zpíval svého času Dunaj a přesně to hodlám udělat já. Tedy ne zpívat, ale nalít vodu do děr. Potloukám se kolem kostela a brzo vím, kde padli mrtví. I starší krev zazpívá upírovi písničku, když na to přijde. Přecházím sem a tam a hledám stopy, hledám rozstříknutou krev, a když ji najdu, zachmuřím se. Možná to nakonec byl někdo z našich, krev jsem našla v okruhu několika metrů, a to znamená, že kdosi s krvácejícími házel, točil, přinejmenším že točil s jejich utrženými údy. Přízemní legrace, uznávám, ale našinci to občas dělají, koneckonců i já, když jsem někomu utrhla hlavu…

„Hledáte něco?“

Zvednu hlavu a koukám na podsaditou blondýnu s batohem na rameni.

„Ani ne,“ zašklebím se na ni. „Proč se ptáte?“

Místo odpovědi vytáhne placku.

„Marie Brutáková, kapitán kriminálky. Vy jste slečna Salová?“

Vyslovuje to jako Sálová a tváří se, no, jako policajtka.

„Salo, jména se nepřechylujou, když končej samohláskou,“ poučím ji. „A jinak jo, jsem Tina Salo. My se známe?“

„Zprostředkovaně, slečno Salová, zprostředkovaně. Tohle není věc pro… soukromníka.“

„Tohleto?“ zatvářím se nevinně. Brutáková vysune spodní čelist a vypadá teď trochu jako vzteklý makak.

„Vážená, Konrád Bér už u nás nepracuje, jestli jste si toho nevšimla.“

Zamávám na ni řasami. „Co to tady má s Konrádem?“

Zasupí a modré stíny na víčkách bizarně olemují rudnoucí oči. „Nevím, pro koho děláš, princezno, ale časy, kdy stačilo zvednout telefon, už skončily. Jestli tě ještě jednou uvidím u případu, obviním tě z maření vyšetřování a dám tě zašít, jasný?“

Smutně potřesu hlavou.

„To nezní jako rozumná řeč.“ Uvažuju, jestli si říká o úplatek, ale pak usoudím, že nejspíš ne. Moc mrtvých, pomyslím si a v jasném letním slunci pozoruju, jak se jí nalévá žíla na spánku. Krev. Lov. Zhluboka se nadechnu a policajtka si to špatně vyloží.

„Feťačka?“ zeptá se s převahou. „Kdo jiný by s Bérem tak…“

Zavrtím hlavou a ukážu na zem. „Chtěla jsem se zeptat,“ usmívám se na ni, jako bych toužila vyhrát soutěž Miss, „on tu někdo točil s utrženou hlavou?“

Brutáková zezelená a já mám bod.

 

* * *

 

Mám sice bod, ale nemám kontakt. Ve spisu, který mi Timotej velkoryse věnoval, nejsou pitevní zprávy, fotografie, není tam vlastně nic, kromě prvního zápisu. Ať byl Bér jakýkoli, tohle všechno dodal, pomohl do márnice… už se natahuju po telefonu, abych mu zavolala, ale pak se zatvrdím. Dělal pro kdekoho, takže nic.

Za oknem padá tma a všechno je najednou jiné, i vzduch má jiný pach. Noc, přejedu si jazykem přes zuby a zničehonic se do mě dá zimnice. Mám problém, uvědomím si a najednou je mi v místnosti úzko. Vyjdu na terasu, položím dlaně na dlaždice, jenže kolem jsou domy plné lidí, osvětlená okna, cítím pohyb, slyším tep krve, desítky tepů… stisknu v ruce telefon a kousnu se do rtu. Vím, komu bych měla volat, kdo je nejpovolanější, Dyre by jistě věděl, co se děje, možná že je to jen jedna z jeho výchovných aktivit, ale možná teď přišlo ke slovu to, čeho se Timotej bál, čeho se báli všichni kolem mě. Pila jsem z lidí, z dlaků, z upírů a potřebuju krve čím dál víc. Potřebuju lov, upírskou honitbu, kterou už jsme dávno opustili. Ušklíbnu se. Když uklouznou jiní, jsem tu já, já a Kay. Když uklouznu já, kdo po mně půjde? Zatnu ruce v pěst, sednu si na zábradlí a pozoruju lidi za okny jako kočka, která hlídá akvárium. Je mi bídně.

 

„Co tu sedíš?“ Kay nikdy nepřetékal empatií a nelepší se to.

„Tak.“ Ani se po něm neohlédnu.

„Máš hlad?“

Otřesu se. „Ne.“

„Chuť?“ Teď mi stojí za zády.

Obrátím se k němu. „Je mi blbě,“ přiznám. „Ty víš, jak to u našinců začíná, když…“

Pátravě si mě prohlíží. „U našinců jo, u tebe ne. Jsi jiná, Tino. Koneckonců, když občas někoho odděláš a nechytí tě, tak…“

Tohle jsem slyšet nechtěla.

„Mám práci,“ sklouznu ze zábradlí a prosmýknu se kolem Kaye do bytu.

„Jakou?“

„Neplacenou,“ odseknu. Jde mi na nervy jeho vyptávání i jeho parfém.

„Mám jít s tebou?“

Ještě pořád se snaží, uznám v duchu, ale nemůžu překonat své podráždění. „Ne, leda že by tě zajímaly příběhy o jeptiškách.“

Mlaskne a já se natáhnu po tašce. Nechci slyšet nic o plenění ženských klášterů, ne že by mě to pohoršovalo, jen mi ty historky po těch staletích připadají stejné jako hospodské vyprávěnky o návštěvě holčičího intru. Nic, co bych toužila poslouchat.

„Takže mě s sebou nechceš,“ konstatuje Kay. Ohlédnu se po něm. Stojí tam, oholený a úhledný, ale já necítím ani náklonnost, ba dokonce ani slabé zasvědění touhy. Zavrtím hlavou.

„Neber to osobně, ale radši to zmáknu sama.“

„Beru to osobně,“ oči se mu v tmavé chodbě blýskají, „co bys čekala? Poslední dobou spolu ani nepícháme, a to bylo to jediné, co jsme spolu ještě dělali. Přijdu, a ty nadskočíš. Tino… žízeň je někdy jako nemoc.“

Ví, o čem mluví, on, který vyvraždil celé rodiny. Stisknu mu rameno.

„Já vím, ale teď jdu dělat. Mně vždycky na všechno pomohla práce,“ řeknu a je to to nejupřímnější prohlášení, kterého jsem schopna.

„V tom případě jdu taky ven,“ upozorní mě a já vím, že nemluví o lovu, aspoň ne o upířím. Na okamžik se pokusím představit si ho s některou z mladých upírek, ale neklid, který mě žene ven, je silnější než majetnické city, které snad ke Kayovi chovám.

„Užívej,“ popřeju mu a pak jen čekám, až vyjde z bytu. Zamknu dveře a klušu po schodech po setmělém schodišti. Nesvítím. Tma kolem mě je hustá a teplá jako zeď pece.